Damián

“Du du du du du!”, vykřikl Damián a chytil jí za vlasy. Byl o hlavu větší než ona, přestože mu bylo teprve patnáct let. V síle se s ním už minimálně dva roky nemohla měřit, přestože byl hodně hubený. Když dostal vztek, byl jakýkoliv odpor marný - zbývalo jen si chránit obličej a doufat, že ho to co nejdříve přejde. Chvíli jí smýkal po místnosti, několikrát jí plácl otevřenou dlaní až to štíplo, jednou do zad a několikrát do ramene, ale pak naštěstí upoutala jeho pozornost masařka na stěně. Pustil Renatu a rozmáchl se pěstí po mouše. Moucha se pěstí zabít nedá, ale to mu nikdy nikdo neřekl. Stejně jako plno dalších věcí. Udeřil do zdi, až se odlouplo trochu omítky. Moucha ovšem včas vzlétla a chaoticky poletovala po místnosti. Damián dusal za ní a mával rukama jako větrný mlýn. “Du!” švihl rukou. “Du!” Moucha ale létala dál a ne a ne se někde posadit. Jeho frustrace viditelně rostla a Renata se se skopenou hlavou, pomalu, krůček po krůčku, nenápadně vytrácela z místnosti. Kdykoliv se na ní podíval, zastavila se a dělala jakoby nic. Pak se zas pustil za mouchou a ona mohla rychle překonat poslední dva metry. Když byla z pokoje venku, s bouchnutím zavřela dveře a otočila klíčem v zámku. Netrvalo ani pět sekund a dveře se otřásly údery a kopanci. “Da! Du! Du!” slyšela jeho vzteklý křik. “Du! Du!” Naštěstí nechala před dvěma roky u jeho pokoje instalovat bezpečnostní dveře, takže měla téměř jistotu, že se ven nedostane. Teď ovšem bude muset počkat alespoň půl hodiny, než se Damián uklidní a na všechno zapomene. Se svěšenou hlavou prošla předsíní do kuchyně. Odemkla lednici - v tomhle bytě bylo skoro všechno na zámek a ona nosila svazek plný klíčů stále u sebe - a vyndala láhev bílého vína. Nalila si téměř plnou dvoudecilitrovou sklenici. Ztěžka se posadila na stoličku u kuchyňské linky. Začala přemýšlet,proč ho záchvat vzteku popadl tentokrát. Bylo to určitě proto, že si všiml chybějícího obrazu, napadlo jí. To muselo být ono. Strašně nesnášel jakoukoliv změnu. Změna, to byl nejspolehlivější spouštěč jeho agresivního chování. V osmi případech z deseti jí napadl kvůli nějaké změně v okolí. Něco posunula v jeho pokoji, třeba při uklízení. Jenže uklízet se muselo, a to bohužel často. Damián totiž neměl skoro žádné hygienické návyky. Vlastně nějaké ano - jenže aby si na ně vzpomněl, musel být v dobrém rozpoložení, což nebývalo zdaleka vždy. Když byl klidný a spokojený, došel si i na velkou stranu a ještě třeba zvoláním “dudududu” Renatu přivolal, aby ho mohla utřít. Problém byl ale v tom, že většinou měl špatnou náladu. Renata se napila vína, zhluboka se nadechla a vydechla a zavřela oči. Pomyslela si, že tohle všechno snad musí mít nějaký smysl. Že je to třeba nějaká zkouška. Že to všechno někdo třeba vidí a sleduje, jak si ona vede. Těžce se zvedla a přešla do koupelny. Ve vaně byl opřený obraz z Damiánova pokoje. Renata se předklonila, pustila do vany vodu mírným proudem a začala z obrazu hadrem odstraňovat poslední hnědé šmouhy. Když byla s čištěním téměř hotová, zazvonil jí mobil. “Nazdar Rendi, jak se máš?” “Umeju stolici z obrazu a bude to snad lepší”, odpověděla. Telefon od Viktora jí vždycky trochu zvedl náladu. On byl jeden z posledních lidí, kteří s ní udržovali alespoň nějaký společenský styk. Padesátiletý pořízek s pleší a veselýma očima nad mrožím knírem se občas i zastavil a s něčím pomohl. Renata si nebyla jistá, co ho k tomu zájmu vede, bývalého kolegu z práce - buď má takový soucit s jejím údělem, nebo jí možná i trochu balí. Jestli ano, tak to moc najevo nedává. Čtyřicetiletá unavená matka agresivního autisty ovšem věděla moc dobře, že není zrovna ideální partií. Naštěstí - a kupodivu

- jí z kdysi půvabného vzhledu ještě trochu zbývalo, jenže co s tím. Kdybych se tak mohla tři noci za sebou pořádně vyspat, pomyslela si. “Jsem před barákem a něco pro tebe mám. Můžu k vám zaběhnout?” “No tak pojď, mám ti odemknout dole?” “Ne, teď zrovna někdo jde. To je pátý, viď? Já mám na patra nějak špatnou paměť” “Pátý, tak pojeď”. Naposledy přeleštila plexisklo na obraze a šla otevřít dveře od bytu. Viktor právě vystupoval z výtahu. V obou rukou igelitky, předklonil se a zlehka jí políbil na pravou tvář a pak na levou. Tuhý knír jí dvakrát zašimral na obličeji, až jí pokaždé zacukal koutek. Byl z něj mírně cítit česnek a nebyla si jistá, jesti nevidí v kníru kousek polévkové nudle. Otevřely se dveře sousedního panelákového bytu a vyšla Řeřichová. Jinak v domě drobné důchodkyni nikdo nikdy neřekl. “To jsem ráda že vás vidím”, začala Řeřichová. “Dobrý den, paní Řeřichová”, řekla Renata. “Krásný den”, řekl Viktor. “Podívejte, takhle to dál nejde”, ignorovala sousedka jejich pozdravy. “Ten řev zase dneska ráno, a ty rány teď, ani to není patnáct minut. Copak se v tomhle dá žít? To mám tady takhle strávit zbytek života, v takovým blázinci? Já to budu muset zase napsat na městský úřad, nezlobte se na mě, ale takhle to dál nejde, to musí každej ...” “Napište to, matko, napište” přerušil jí Viktor a jemně tlačil Renatu za rameno zpátky do bytu. “Fakt to napište, třeba se něco stane. Třeba dají tady paní Renatě vilku někde na samotě”. “Já nejsem žádná tvoje matka, hulváte - a co se do toho vůbec pleteš”, začala se paní Řeřichová vytáčet. “Ty tady v tom bydlet nemusíš..”

“Zas vám aspoň netykám, jsem totiž slušně vychován”, odpověděl jí Viktor, teď už bezpečně v bytě i s Renatou, a zabouchl za sebou dveře. Zvenku se chvíli ozývaly tlumené nadávky a pak bouchnutí dveří. Viktor s Renatou se na sebe významně podívali a oba současně povytáhli obočí. Když si to uvědomili, současně se zasmáli. “Myslím že bysme jí neměli točit víc než je nutné”, řekla Renata. “Já jí rozumím, že nechce v takové pakárně bydlet”. “Hele já jí taky rozumím, ale jestli má IQ aspoň 70, tak by měla taky ona rozumět, že s tím nemůžeš nic udělat, ne?” “No ona kdykoliv mě potká, tak do mě hučí, abych ho dala do ústavu. Když jí řeknu, že ho nikde nechtěj, tak mi stejně nevěří.” “Pojď si sednout do kuchyně”, pozvala ho dál. “Dáš si dvojku müllera?”

“Jasně, rád - nějak mi s tou Řeřichovou vyschlo v krku”. Renata nalila dvě skleničky a také si sedla ke stolu. “A to je fakt, že by ho nikde nevzali?” zeptal se Viktor. “No je to trochu složitější, ale je to v podstatě fakt. Jak je agresivní, tak ho v žádném domově nepřijmou, protože by jim tam utloukl nějakého sirotka. Skoro nikde na to nejsou zařízení. A navíc, hele, je to moje dítě. Dokud to zvládám, tak ho nikam nedám.” “Jasný, jasný. A co kdyby sis třeba zlomila ruku? Nebo kdyby ti jí nedejbože zlomil on?” “No kdybych musela na delší dobu do nemocnice, tak to by byl průšvih. Zřejmě by ho internovali na psychiatrické klinice a tam by ho přikurtovali k lůžku. Na tohle nechci ani pomyslet.” “A tvůj ex, jak se jmenuje, Jindra? Ten by se o něj nepostaral?” “Hele, a proč myslíš, že od nás odešel? Navíc teď mají s družkou mimino, nebo už asi spíš batole, tak to si ani já nedovedu představit, jak tam do toho

přijde Damián. Na tohle se teda určitě spoléhat nedá. Ale nechme toho, víš že to nevyřešíme. Říkal jsi, že pro mě něco máš?” “No jo”, začal Viktor vybalovat igelitku. “Láhev rulandy, to můžeš, ne?”

“Někdy mám spíš pocit, že musím”, řekla Renata. “Ale nemáš si dělat škodu, víš že ti to nemůžu zaplatit. Na další lahev - tyjo, dokonce skoro za dvě stovky? ty jsi blázen - na další lahve v rozpočtu už rezervu nemám.” “To bych musel bejt pořádnej autista, abych ti jí přines a pak jí chtěl zaplatit - ježiš promiň”, zarazil se. “Vypadá to, že možná i jsem, co”, usmál se omluvně.

“Tohle mi fakt nevadí”, řekla Renata a poplácala ho zlehka po koleně. “Jseš hodnej že ses zastavil. Někdy mám pocit, že se brzo stane autista i ze mě - a budu mít klid. Někdo jinej se pak tady může starat o nás o oba.” Na chvíli se odmlčeli, ale Renata neměla pocit, že by to bylo nějaké trapné nebo rozpačité ticho. “Ještě něco”, otevřel najednou Viktor druhou tašku. “Myslel jsem si, že by ho třeba tohle mohlo zajímat.” Vytáhl otřískaný notebook a položil ho na kuchyňský stůl. “To si děláš legraci?” zeptala se Renata. “On s tím švihne o zeď a já budu akorát sbírat klávesy po celé podlaze. “No to nevím”, řekl Viktor. “Možná ne. Je to speciální typ do terénu, myslím že už jsme ho i přejeli jednou náklaďákem a pořád funguje jak zamlada. Ono teda to zamlada je už dost dávno, je to asi deset let starý verk. Ale pořád funguje, my ho na hvězdárně už na nic nepotřebujem a taky už je úplně odepsaný a pravděpodobně neprodejný, kdybys měla o tohle starost. Nainstaloval jsem tam pár jednoduchých her, mohlo by ho to zaujmout.” “Hele já nevím ... on asi ani nemá tu motoriku, v životě neviděl počítačovou myš ani nic podobného”.

“To by nemuselo vadit”, řekl Viktor. “Ty hry se ovládájí myslím šipkama a mezerníkem, taky je tam nějaký trackpad. Každopádně se s tím třeba zabaví a udrží ho to v klidu na pár hodin - a tobě se ten extra čas může hodit”.

“Nakonec ... proč ne. Hele když už jsi tady, já mu tam teď potřebuju pověsit obraz na stěnu, pomůžeš mi? Já ho zabavím a ty bys to pověsil. Myslím že na tebe nevystartuje, jednak už tě viděl a navíc jseš velkej, on tohle naštěstí nějak chápe. Když tu byl elektrikář, chlap asi tak vysokej jako ty, tak si od něj držel pořád uctivou vzdálenost. I když se mu ten člověk vrtal ve vypínači v jeho pokoji. Až tam bude mít ten obraz, bude zas o něco klidnější. Je na něj prostě zvyklej.” Když opatrně otevřela dveře, Damián seděl na podlaze v rohu místnosti a rytmicky se kýval dopředu a dozadu. V náručí držel plyšového medvídka a nevěnoval Renatě pozornost. “Damí”, řekla mu, “budeš hodnej, viď? Pověsíme ti obrázek”. Za Renatou se protáhl Viktor s obrazem. Jakmile si ho Damián všiml, začal rozčileně křičet: “Du du du! Dududududu!”, ale zůstal sedět na svém místě. Viktor rychle pověsil obrázek na skobu. Zeď okolo obrázku byla špinavá a otlučená, ale teď byl zřejmě najednou pokoj pro Damiána přijatelnější. Ukazoval rukou na obraz, říkal “du du du”, ale zdálo se, že už není tak rozčilený. Možná byl dokonce spokojený, ovšem dalo se to těžko odhadnout. Vyprázdněný pohled a obličej jako maska, bez mimiky, nedávaly mnoho vodítek k rozeznání jeho přesné nálady. Když mě nechce mlátit, tak je zřejmě spokojený, řekla Viktorovi kdysi Renata. Oba se nenápadně vytratili z pokoje a nechali ho, ať si zase hezky na obraz zvyká. “Já bych mu tam hned dal i ten počítač”, řekl Viktor, už zase u kuchyňského stolu, “ať vidíme jestli to nebyl úplně blbej nápad”.

“Dáme tomu ještě tak čtvrt hodinky, teda jestli máš čas”, řekla Renata. “On je teď asi spokojený, tak bych chtěla, aby si to užil a taky se trochu zklidnil. Ještě dvojku?” “Jasně, nejsem tu autem, tak proč ne. A nikdo na mě nikde nečeká”, řekl Viktor. Renata dolila skleničky. Zprovoznění počítače na stolku v rohu pokoje proběhlo překvapivě hladce. Viktor spustil nějakou hru a chvilku se snažil pohybovat malou raketkou, která si střelbou klestila cestu nekonečným proudem asteroidů a občas musela sestřelit i létající talíř. Když nakonec přišel o všechny životy, otočil se na Damiána, který po celou dobu fascinovaně zíral na obrazovku. “Hele, udělal jsem rekord, 825 bodů...Chceš si to taky zkusit? Koukej, tady těma šipkama hýbeš raketou do stran, tímhle širokým - tomu se říká mezerník - tím střílíš. Musíš toho co nejvíc trefit, a to je asi všechno. Zkusíš to?” Damián se opatrně a bokem, s pohledem skloněným k zemi, přesunul ke stolečku a ztěžka si sedl na přistavenou židli. Úkosem se podíval na obrazovku a zkusmo zmáčkl nějaké klávesy. Proud meteorů si rychle poradil s raketou a na obrazovce se objevil velký nápis “GAME OVER press any key”. “Du du du!” vykřikl Damián a bouchl vztekle pěstí do klávesnice. Notebook poskočil, ale hra se znovu rozběhla. Damián se zklidnil a začal zkoumat další klávesy. Viktor se mu natáhl přes rameno a zmáčkl klávesu s šipkou doleva. Raketa se vyhnula meteoru. “Vidíš? Takhle se musíš vyhýbat” řekl Viktor a vzápětí vyjekl, neboť ho Damián udeřil loktem do žeber. “Auvajs” odskočil Viktor od stolku a chytil se za hrudník. “Promiň”, podíval se na Renatu, která to všechno sledovala. “Měl jsem to čekat”.

“Pojď ven”, řekla mu a oba pomalým krokem vyšli z pokoje. Damián si jich vůbec nevšímal, možná proto, že právě pochopil funkci kláves s šipkami. “Moc mě to mrzí”, řekla Renata, teď už znovu u kuchyňského stolu. “Měla jsem tě víc varovat, ať se od něj držíš dál. Bolí to moc? Hele, už je to dopitý, neotevřem ještě tu tvou rulandu?” “Pojďme jí nechat na příště. Musím ještě něco zařídit.” Tentokrát jí jeho knír pošimral o něco méně. Jde jen o zvyk, pomyslela si.

Uběhl týden a tentokrát Viktor vyjel jen do čtvrtého patra. Poslední část schodiště vyšel pěšky a našlapoval velice zlehka, aby náhodou nevylákal sousedku Řeřichovou. “Pojď dál”, Renata už čekala za pootevřenými dveřmi. “Ani se nezouvej, fakt. Zítra budu stejně vytírat”. Po šimravém polibku na obě tváře odvedla Viktora do kuchyně. “Dáš si dvojku müllera?” “Rád, a co se stalo s tou rulandou co jsem přinesl?” “Maličko se stydím”, řekla Renata. “Ale už je pryč.” “No tak lahev za týden, to není na velké stydění”. “No ono je to horší. Já jsem jí vypila na posezení”. “To je taky v pohodě. Nemáš to lehký...”, řekl Viktor. “Jenže ono je to jinak”, usmála se Renata. “Já jí vypila na oslavu”.

“Oslavu čeho?” “Předevčírem jsem si uvědomila, že mě tři dny za sebou nepraštil. Dokonce se ani nepokusil. Tak jsem to oslavila tou tvou lahví”, provinile se usmála. “Pořád si hraje s tím počítačem, třeba šest hodin v kuse. Byl to výborný nápad a jsem ti strašně vděčná”. “Fakt si s tím hraje? No to jsem rád... myslíš že bysme se na něj mohli jít podívat?”

“Myslím že ano, jen se od něj pro jistotu drž trošku dál”, řekla Renata.

Veškeré obavy ale byly zbytečné. Když vešli do Damiánova pokoje, ani nezvedl oči z obrazovky a s plným soustředěním likvidoval asteroidy. Viktor si nemohl nevšimnout, že to dělá velice zručně a v políčku HIGH SCORE je neuvěřitelná číslice 9365. Opatrně se vytratili zpět do kuchyně a Renata dolila skleničky. “Hele Rendi, já mám takový nápad”, řekl Viktor. “Já bych mu tam nainstaloval ještě pár programů a uvidíme, jak si povede. Kdyby nic jiného, alespoň ho to ještě o něco víc zabaví. Co ty na to?” “Ježiš proč ne - s tím počítačem jsi to neuvěřitelně trefil, tak dáme na tvůj instinkt. Co horšího by se mohlo stát?” zasmála se Renata. Viktor měl pocit, že je z toho vína už trošku vláčná. Jenže mohl by jí to někdo mít za zlé? Když se loučili, měla pocit, že z něj cítí cibuli. Knír jí pošimral už jen nepatrně.

Při příští návštěvě Viktor nainstaloval asi desítku programů. Damián při tom seděl v opačném rohu místnosti, na klíně držel plyšového medvěda a kýval se pomalu dopředu a dozadu. Upřeně se na Viktora díval, ale bylo těžké odhadnout, co si myslí, nebo jakou má náladu. “Co mu tam všechno dáváš?” zeptala se Renata. “Hele, mám tu ještě asi tři podobné hry, takové jednoduché střílečky. Pak jsem ti tam dal nějaký textový procesor a tabulkový kalkulátor, říkal jsem si, že by se ti mohlo někdy hodit, když sama žádné PC nemáš. Samozřejmě je tam taky webový prohlížeč. Jestli tě teda Damián nechá na tom počítači něco udělat”. “No to nevím, ale možná by mohl - taky někdy musí spát a tak, viď”, řekla Renata.

“Jo a tady máš ještě něco - hele - no né - našel jsem nezabezpečnou wifi síť. Neskutečný - to snad musí být od vedle, od Řeřichový, tři čárky ze čtyř, docela silný signál...” “Jo to je možný, jednou se mi chlubila, že jí syn daroval tablet a naučil jí mailovat a používat Skype”. “Tak to jí musel zapojit i tuhle wifinu ... neuvěřitelný. A bez hesla ... to asi moc velký ajťák nebude”, řekl Viktor. “Je to taxikář, pokud vím”. “To by se pak dalo pochopit”, usmál se Viktor. “Hele, tady zkusíme prohlížeč, Seznam naběhl, paráda, máš internet zdarma!” “Nemůže z toho být nějaký průšvih?” zeptala se Renata. “Já to nastavil tak, že bys neměla být v té její síti vidět - bez nějakých specializovaných nástrojů. A pochybuju že nějaké má nebo používá, podle toho jak je ta síť nezabezpečená.” “Nemělo by mi být blbé, že na ní takhle parazituju?” “A co ty myslíš?” zeptal se Viktor, v očích šibalský výraz. “Ono jí vlastně jako nic neubyde, viď..” “Pokud se nebudeš dívat na HD filmy a tak podobně, vůbec bys jí neměla nijak omezit...” “Tak já to risknu”, řekla Renata. “Nevím jestli na to budu mít čas, ale možná občas, když usne...” “Musíš s tím opatrně, je to návykové. Žes neměla internet doma, což teda nechápu, nemáš proti němu žádné protilátky. Abys třeba u toho neproseděla celé noci, a tak. Jsou tam nekonečná kvanta zajímavých věcí, když víš jak je najít.” “No tak tohle vím, nejsem zas takový křovák. Vždyť jsme to mívali v práci, dokud jsem tam mohla chodit. Jestli chceš, občas ti napíšu, jak si Damián vede. Mailovou adresu máš asi pořád stejnou viď, jméno tečka příjmení zavináč hvězdárna tečka město tečka eu? Já si založím mail na Seznamu a ty mi pak můžeš odpovědět.” “Napiš mi hlavně jak si vedeš ty”. “Du du du”, ozval se Damián. “Však já už du du”, řekl Viktor. “Asi to chceš nechat zapnuté, viď”.

pro: Viktor od: renata2n@seznam.cz

Ahoj Viktore, snad ti to dojde, tak mi odepiš a můžem si psát. Tady je vše při starém, nebo spíš při novém ... měl jsi pravdu, je to mor a musím se nutit, abych šla spát, jinak jsem ráno jak zombie. Ale poslouchej tohle: naučila jsem ho používat trackpad a i když byl napřed totálně nešikovnej a vzteklej a nechtěl to dělat a jednou se po mně ohnal, nakonec se mu to povedlo, i když používá obě ruce (neumí jednou rukou zároveň jezdit po té destičce a mačkat tlačítko) a plazí jazyk. Našla jsem mu nějakou hru na webu, kde přesouvá nějaké předměty do různě tvarovaných otvorů, je to asi tak pro dvou nebo tříleté děti myslím, ale vydržel u toho asi čtyři hodiny. Ohromně se s tím trackpadem naučil, když odmyslím ty dvě ruce. Jednou to zatím nezvládá. Ale myslím že měl radost. Každopádně ho to pohltilo, dokonce až tak, že se počůral, nebo spíš zapomněl jít na záchod. Ale víš co, je teď o tolik lepší, že mi to vůbec nevadilo. Dřív jsem ho převlíkala klidně dvakrát denně a tohle bylo poprvé za tři dny. Už je pozdě, vypnu to a jdu spát. On tady chrupká jak andílek. Asi se mu zdá o předmětech zastrkovaných do otvorů ... haha, myslela jsem to naprosto

nevinně, ale když to po sobě čtu ... no děsí mě, až začne i o tomhle přemýšlet. Zatím naštěstí žádné problémy s tímhle nemáme, ale četla jsem dost drsné zkušenosti různých matek dospívajících autistů. I na to je ten internet výbornej, konečně mi došlo co nás je, kdo máme takové speciální dítě. Máme tam dokonce diskuzní fórum. A tam vidím, že některé matky jsou na tom i hůř než já! Kdo by to byl řekl, chudáci holky. No tak doufám, že ho počítač zabaví a na tyhle dospělácké věci hned tak nevzpomene. Fakt už mi padá hlava na klávesnici, tak se měj - a hlavně brzo odepiš! Ať vím jestli to vůbec funguje. Renata

pro: renata2n@seznam.cz

od: Viktor

Nazdar Rendi, Co ze sis vybrala takovou adresu (renata2n) ... renata.tvojeprijmeni uz asi byla zabrana, co? No to nevadi, adresa jako adresa. Potvrzuju ze Tvuj mail dosel. Heled, to je neuveritelny ze ovlada trackpad. A pobavilas me s temi predmety zasunovanymi do otvoru, ted se o nich bude zdat i mne :))) no neber me vazne, nerad bych aby sis myslela ze te nejak harasim nebo neco, fakt, dyt me znas, jsem jako beranek. Rad bych se zastavil (a prinesl lahvinku), ale mame ted straslive moc prace. Asi jsem ti minule zapomnel rict ze jsme dostali z EU ten grant na radioteleskop. Na pozemku hvezdarny jsme vykaceli skoro hektar lesa a

postavime tam osmimetrovy radioteleskop - teda my tam uz vybetonovali zaklady a vyrobce ze Svedska to tam za tyden nainstaluje. Pujde to pry raz na raz. Musim tady okolo toho behat, zajistovat jeraby a tak podobne, ale jsem desne nadseny. Budeme soucasti velkeho radiointerferometru, spolu s dalsimi radioteleskopy v Rusku, Anglii a Svedsku mame sanci dosahnout vysokeho rozliseni a treba zobrazit prachovy disk kolem hvezdy vzdalene 100 svetelnych let... ale to uz te asi nudim vid, ja to holt dost prozivam. Tak si dej sklenicku i za me a ja si zas dam jednu tady za Tebe. Mejte se hezky a jdi si brzo lehnout. A napis jake delate pokroky s PC. zdravi Viktor

pro: Viktor od: renata2n@seznam.cz

Ahoj Viktore, Zas spí a já tady zívám před monitorem (promiň). To jsem ráda, že tam máš (řídíš?) takový projekt a že jste na to ty peníze dostali. Technicky to zas tak moc nechápu, však víš že jsem tam hlavně šéfovi (jak se má? pozdravuj ho) vařila kafe - i ty maily a dopisy si psal sám! Ale ne že by mě to nezajímalo, budu se těšit na zprávy jak pokračuje stavba a tak. Závidím Ti, že máš takovouhle náplň a nadšení ... ale fuj, nebudu přece fňukat. To si radši dám dvojku ... víš co, jdu si nalít...... (už jsem zpátky, cítím tam křemičitou půdu a jemnou kyselinku, ha). Já jsem vlastně taky docela nadšená, Damián je už strašně dlouho podezřele hodnej. A neuvěříš, pustila jsem mu na (vimeo se to tuším jmenuje) nějakou matematiku pro prvňáky, nebo spíš počty - když jedna lekce skončila, on si kliknul do toho okna a pustil si další - už jich viděl všech asi třicet. A teď poslouchej: jak tam má v pokoji to lego, co si s ním nikdy nehrál, nikdy nic nesestavil (asi byla blbost mu ho kupovat, ale mohlo to vyjít žejo, stejně jako s tím počítačem), tak teď si s z těch kostiček začal dělat hromádky - s jednou kostičkou, pak se dvěma, třema - on si takhle počítá, neumím si to jinak vysvětlit! On se snad naučil počítat, sám z nějakých videokurzů! A ty hromádky má pěkně v řadě a vyrovnané vzdálenosti... Ani nechci pomyslet, co všechno by se ještě mohl naučit. On když tam má klid a žádné lidi kolem (a svůj oblíbený obraz na zdi a plyšáka po ruce), tak není rozčílený a je jak vyměněný... ještě jednou díky za to PC a posílám ti pusu (a s harašením si nedělej hlavu). Promiň, už mám asi malinko naváto ... :) ale stejně to řeknu, jsem ráda, že jsou na světě lidi jako Ty! Tak se měj a napiš... zdraví Renata

pro: renata2n@seznam.cz

od: Viktor

Nazdar Rendi, promin mi to zpozdeni, ale uz dva dny shanim ten spravny beton, Svedum se nezdaly parametry tech zakladu, tak na to musime udelat jeste jednu desku, ale musi byt podle nejake jejich normy kterou tady asi nikdo nezna, nakonec nam to slibili od Lafarge a privezou to michackama zitra, ale co te budu s tim unavovat, proste uz se to mohlo montovat, tak promin ze tak zesiroka o tom pisu, je to jen znamka frustrace a nedockavosti. Jestli mas pocit, ze se naucil pocitat, a sam z videokursu, tak to je pecka. Mozna budeme mit nejakou technologickou prestavku kdy nepujde nic delat,

az bude tvrdnout ten novy beton, tak ja bych se zajel na vas podivat, jestli Ti to nevadi. Mam nejake napady, co by ho jeste mohlo zaujmout, tak bych to s tebou probral. Jen mi rekni, jeste strili na ty meteory, nebo uz jen pocita? A co Rerichova, jeste Ti nevynadala, ze ji krades wifinu? :)

zdravi (a liba, jestli teda muze) Viktor

Viktor opět raději vystoupil z výtahu o jedno patro dřív a vystoupal poslední patro pěšky. Jistota je jistota. “Pojď dovnitř”, řekla mu Renata, čekající v pootevřených dveřích do bytu. “Ahoj - tak co paní sousedka? Už spí líp?” zeptal se Viktor. “Ahoj. Ta už musí spát jako mimino, protože my už prakticky neděláme žádný hluk. Chápeš to? Jsme úplně potichu”. Viktor se k ní naklonil a políbil jí na obě tváře. Byl cítit kolínskou, Old Spice nebo něco podobného. Renata si uvědomila, že ho ráda vidí. A napadlo jí, zda by si byl ochoten oholit ten knír, kdyby ho o to někdy požádala. Viktor odněkud vylovil láhev. “Rulandské”, řekl. “Dej ho chladit”. “Tak jo”, řekla Renata. “A než se vychladí, schválně se pojď na něco podívat”. Damián seděl na zemi a jejich příchodu si vůbec nevšímal. Dělal na zemi skupinky z kostiček Lega a byl do toho plně zabrán. Viktor si vedle něj sedl a zkusil spočítat kostky v jednotlivých hromádkách. Počty kostek tvořily tuto řadu: 1-2-3-5-8 A na šesté hromádce právě Damián pracoval. Pomalu na ní přisunoval jednu kostku za druhou. Když jich bylo 13, zvedl oči a podíval se na Viktora.

“To musí být náhoda”, řekl Viktor. Damián ho stále upřeně pozoroval. “Co musí být náhoda?” zeptala se Renata. “Až na jednu jedničku na samém začátku, počty kostiček tvoří Fibonacciho posloupnost. Ta jde 0 - 1 - 1 - 3 - 5 - 8 - 13 - 21 - 34 a tak dál, každý další člen vznikne jako součet dvou předchozích. Vyskytuje se v přírodě, používá se v architektuře, malířství a tak podobně, podíl dvou sousedních členů konverguje k zlatému řezu.

"Vynalezl jsi Fibonacciho posloupnost, Damiáne?” řekl Viktor a přisunul ještě jednu kostičku před celou řadu. Co kdybychom spolu ještě vytvořili jednu hromádku?” “Du”, řekl Damián, spíš jen tak pro sebe. Pak se rozmáchl a rozmetal hromádky po celém pokoji. Jeho pohled nepůsobil teď příliš přátelsky. “Pojď na dvojku”, táhla Renata Viktora za ruku z pokoje ven. “Necháme ho radši v klidu. Buď tu hodnej, Damí! Já ti pak přijdu kostičky uklidit.” Damián za nimi jen upřeně hleděl.

pro: renata2n@seznam.cz

od: Viktor

Ahoj Rendi, diky za prijemny vecer, to vino jeste trochu citim v hlave. Musím příště k němu vypít víc vody! Ale prisel jsem aspon na jine myslenky. Zadny tvrdnouci beton ani nafoukani svedsti dodavatele... Duchaplna debata s prijemnou zenskou nad sklenickou krasneho vina... nebo krasna debata s duchaplnou zenskou nad prijemnym vinem? Mozna taky prijemna debata s krasnou zenskou nad duchaplnym vinem :))) to mi to dneska jde, vtipnej jsem az se

hory zelenaj....doufam ze se k vam dostanu co nejdriv, ale trochu pochybuju, ted tady zase zacina peknej frmol. Porad mi to vrta v hlave, ta Fibonacciho cisla co tam Damian vytvoril. Napadlo me, zkus tam nekdy nenapadne zajit a zkusit mu prepocitat ty kosticky v tech hromadkach (a nekam si to zapis). Je to fascinujici, moc by me zajimalo jak ten jeho mozek funguje. Treba zjistime, ze ma nejake zvlastni schopnosti, jako Dustin Hoffman v tom filmu, nemuzu si vzpomenout jak se jmenoval, ale jeho bracha byl Tom Cruise. Hele nekdo mi sem leze, musim bezet na stavbu, tak se mej krasne. mej se, Viktor

pro: Viktor od: renata2n@seznam.cz

Ahoj, ten film co myslíš se jmenoval Rain Man. Jenže kdyby chudák Damián na tom byl aspoň jako Dustin, byla by to naprostá pohoda. Kdyby aspoň mluvil. Ach jo, už zas si stěžuju, prosím nevšímej si toho. Chodím teď k němu do pokoje s notýskem a dělám si nenápadně poznámky. Připadám si jako Jane Goodallová když studovala šimpanze, no asi bych takhle neměla mluvit, viď ... o svém chlapečkovi. Ale fakt mě to napadlo. Tak se teď za to stydím.

Zametla jsem mu ty kostky na velkou hromadu a on je zase rozděluje do skupinek. Dělal to dneska tři hodiny v kuse! Tak tady jsou ty řady co jsem dneska zaznamenala: 4-4-4 5 - 6 - 7 - 8 - 1 (tady myslím že to chtěl doplnit do těch devíti, ale pak najednou ztratil zájem) 2-4-6-8-10 (dobrýviď) 1 - 2 - 3 - 6 - 11 - 20, 7-5-3-1 (takydobrý!) a pak je najednou začal dělit podle barev na barevné hromady, má tu černou hromadu, zelenou hromadu, žlutou, modrou - to by mě zajímalo, co má za lubem. A taky si tahá prsty, možná je taky počítá? Nevím, nikdy předtím to nedělal. A pak už ho to přestalo bavit úplně a popadl medvídka a houpal tělem jak to on dělává ... teď už je po večeři a spí a já to tady dopíšu a jdu taky spát. Měj se krásně a ještě jednou dík za všechno. Najednou to je nějak lehčí, když ti můžu napsat a vím (spíš doufám) že Tě tím neotravuju a že mi třeba odepíšeš ... ježiš dost těch řečí. Měj se krásně a postav ten nejlepší radioteleskop ve střední Evropě. zdraví Renata

P.S. Nechtěl bys začít používat háčky a čárky? Když napíšeš “mej se”, nevím jestli se mám mít (dobře) nebo se jít umýt :)

pro: renata2n@seznam.cz

od: Viktor

Ahoj Rendi, chtělas háčky, máš je mít! Napsat Ti, že se máš umýt, to bych si opravdu netrouf! (:-)) Každopádně dík za zprávu - jenom stručně: za prvé se omlouvám, že jsem se přes týden neozval. Tomu bys nevěřila, co je tu za chaos. Jo a byl jsem na dva dny u výrobce ve Švédsku, řešit nějaké neshody ohledně dodávky, ale už se všechno vysvětlilo. Můžu se zastavit v pátek? To už budeme mít za sebou asi i oživení radioteleskopu a první zkušební provoz. Tak to můžem oslavit. Co říkáš? líbá Viktor

P.S. 1-2-3-6-11-20 je Tribonacciho posloupnost! To je teprve opravdu dobrý!

Přestože Viktor vystoupil zase z výtahu o patro dřív, tentokrát mu tento drobný úskok nebyl nic platný. Před dveřmi Renatina bytu se setkali všichni tři: on, Renata a paní Řeřichová. “Poslyšte” začala paní Řeřichová. “Paní Řeřichová”, přerušil jí Viktor. “Chci se vám omluvit, byl jsem minule asi trochu neomalený. Měl jsem za sebou dlouhý den, i když vím, že mě to neomlouvá. Umím si představit, jak to máte těžké.” “Ne, právě naopak”, řekla paní Řeřichová mírně. “Od té doby co sem chodíte, změnilo se to hodně k lepšímu. Asi máte na tu rodinu pozitiviní vliv. Tak hlavně nepřestávejte chodit”.

S úklonem hlavy se vydala dolů po schodišti. Viktor s Renatou za ní chvilku nevěřícně zírali. V kuchyni nad sklenkou vína se pak Viktor s Renatou shodli, že on má určitě na rodinu pozitivní vliv a že by neměl přestat chodit. “Co je Tribonacciho posloupnost?” zeptala se Renata. “Na rozdíl od Fibonacciho, žádný Tribonacci nikdy neexistoval, je to taková slovní hříčka. Každý člen je součtem třech předchozích. Ten kluk má fakt zajímavé schopnosti! Nepůjdem se na něj podívat? A nedostanu hned ve dveřích pěstí?” “Hele, on je teď hodnej, až neuvěřitelně. Klidně pojď.” Damián seděl u počítače a s vyplazeným jazykem něco ťukal do klávesnice. Příchozích si ani nevšiml. Viktor se nad ním naklonil, aby lépe viděl na obrazovku. Po očku ale také sledoval Damiánův loket. Na obrazovce byl otevřený tabulkový procesor a Damián pilně vpisoval čísla do jednotlivých buňek. Přibližně měl už zaplněné pole o šířce 10 sloupců a výšce 10 řádků, tedy asi 100 buněk s jedno- až pěticifernými čísly. Někde možná i šesti- nebo vícecifernými. Občas pomocí trackpadu klikl na nějakou dosud prázdnou buňku a začal do ní zapisovat další číslo. “Pojď se podívat ještě na tohle”, zašeptala Renata Viktorovi do ucha a jemně ho za rukáv táhla do opačného rohu místnosti. Tam na zemi byly vyrovnané dlouhé řady hromádek z kostiček Lega. Kromě různého počtu kostiček byl v nich patrný i nějaký barevný kód - byly buď jednobarevné, ty byly všechny žluté. Někdy se ke žluté přidala ještě červená a výjimečně i zelená. Odhadem v žádné hromádce nebylo nikdy víc než dvacet, pětadvacet kostiček. Většinou jich bylo ale jen do osmi nebo deseti.

Viktor vytáhl mobilní telefon a začal řady fotit. Občas musel nějakou hromádku trochu rozprostřít rukou, aby bylo možné z fotografie spočítat množství kostek. Když rozhrnoval poslední větší hromádku, ozvala se rána. Damián se postavil tak rychle, až se jeho židle převrhla. Několika rychlými kroky se ocitl před Viktorem, oči upřené někam na jeho bradu, ruce zaťaté v pěst. “Du! du! du!” Vypadal, že se na Viktora chce vrhnout, ale pak si to asi rozmyslel - Renata zřejmě měla pravdu, že má z dospělých mužů respekt. Po chvíli se otočil a šel pomalu zpátky k počítači. Vypadal, že si chce sednout - jenže židle ležela na zemi. Tak tam chvíli jen stál a mírně se kýval dopředu a dozadu. Viktor se vydal za ním a židli mu zase zvednul. “Já ti ty hromádky nerozboural”, řekl. “Máš je tam pořád tak jak byly. Stejný počet kostiček. Rozumíš?” Damián mu už nevěnoval žádnou pozornost, sedl si na židli a začal zase ťukat do klávesnice. “Už jsem měla strach, že na tebe skočí”, řekla Renata. “Chceš dolít?” “No tak naposledy, už bych měl jít. Já měl taky strach, že na mě skočí.”

“Naštěstí to neudělal. Já ti mám pocit, že je teď fakt mnohem klidnější, díky tomu notebooku a teda hlavně tobě.” “Tak na to”, zvedl Viktor skleničku a Renata si s ním přiťukla. “Rendi, ještě mě napadlo ... ulož tu tabulku, třeba až bude spát, a pošli mi jí mailem. Mě by strašně zajímalo, jak tam s těmi čísly čaruje. A máme teď v práci kolegu, nějakej David, kluk hned po škole, dělá u nás hlavně matematiku a taky rád luští všelijaké hádanky, tak já mu to dám, ať v tom zkusí najít nějaký systém. A neřeknu mu, kde jsem to vzal. Cha!”

“No jasně, jestli to nesmaže, tak to uložím a pošlu ti to. Ale řekla bych, že si tam jen tak ťuká”, řekla Renata. “Ťuká neťuká, aspoň se David chvilku zabaví”, řekl Viktor. “A co ten váš radioteleskop? Už to běží?” “No jo, běží, a jak! Ti Švédi to opravdu umí vyrobit. A neuvěříš, co se nám stalo hned druhý den! Kalibrujeme to na takový slabý satelit, na geostacionární dráze. To určitě víš, že je při pohledu ze Země takové zdánlivě pevné místo na obloze. Je tam jedna družice, která vysílá velice slabý signál, jen pár miliwattů. Vysílá nějaký opakovaný kód, je to spíš jen takový majáček. Tak tu družici jsme chytili, v parádní síle, protože to naše zařízení je fakt citlivé. No a jak děláme různá měření, nepatrně odkláníme anténu a tak podobně, tak nám najednou do toho vlezl nějaký jiný, o hodně silnější signál. A pak zas začal slábnout. Šéfa napadlo, že zkusíme pohnout anténou malinko na východ, a on zase zesílil. Tak bylo jasné, že je to nějaký další satelit, který přelétal mezi námi a tou naší kalibrační družicí. No a tak jsme se ho chvilku drželi, když jsme našli tu správnou rychlost posunu naší antény. Z toho jsme pak spočítali i jeho dráhu a taky jsme nahráli to vysílání. Ale teď se podrž, tam správně žádný satelit v tu dobu neměl být. Takže to asi byla nějaká tajná, špionážní družice. Tak nevím, jestli to nahrané vysílání nemáme radši smazat - ale mám velké pokušení ho nějak zkusit analyzovat”.

“Jestli to byla špionážní družice, tak to bude asi zakódované, nemyslíš?” zeptala se Renata. “To máš pravdu. Možná je to oříšek pro nějakého hackera, a my jsme jenom astronomové. Myslím, že minimálně David se na to ale bude chtít podívat. A mě to taky docela zajímá.” “No tak fajn. Pak mi dáš vědět. Uáu”, zívla Renata. “Vidím že už toho máš dost, tak já vyrazím”, řekl Viktor. “Normálně bych tě ráda ještě zdržela, ale opravdu už trochu padám na pusu.”

Když se rozloučili a Viktor odešel, Renata se ještě zašla podívat na Damiána. Spal vsedě u stolku s notebookem, hlavu položenou na klávesnici. Obrazovka byla plná políček se zdánlivě náhodnými čísly. “Pojď broučku, musíš jít do postele”, zatřásla s ním jemně.

“Davide, zaběhni prosím ke mně”, řekl Viktor, položil telefon a sundal nohy ze svého pracovního stolu. Právě včas, protože Davidovi cesta ze sousední kanceláře netrvala ani deset vteřin. Viktor se nerad nechával vidět s nohama na stole. “Zdravím, pane docente”, řekl David a zavřel za sebou dveře. Hubený, vysoký, černovlasý mladík s vážnýma, hluboko zapadlýma očima. A přeloženým papírem v ruce. “Nech už prosím tě toho docentování. Viktora bys nesvedl?” “Já vždycky zapomenu... tak tedy zdravím, Viktore. Mám něco, co vás bude zajímat”. “Co TĚ bude zajímat, ne? Tak povídej”. “No ten včerejší signál. Vůbec není zakódovaný! Je to řada pulsů, různě dlouhých. Mají osm různých délek.” “Kolik těch impulsů cekem je?” zeptal se Viktor. “To je docela vtipné. Je jich 899. A v dalším bloku se to zase opakuje, 899 stejných impulsů.” “Co je na tom vtipného? Počkej... že je to součin dvou prvočísel!” “Přesně. Je to 29 x 31”. “Takže obrázek?” zeptal se Viktor. “Jste... jseš velice rychlej”, řekl David uznale. “Je to obrázek 29 x 31 pixelů, každému pixelu jsem přidělil jas podle délky příslušného impulsu.” “Asi ho máš sebou, viď”, řekl Viktor s pohledem na papír v Davidově ruce. David položil před Viktora papír s obrázkem.

“Co myslíš že to znamená?” zeptal se Viktor. “Abych pravdu řekl, nevím... vypadá to trochu jako dvě oči, nebo trošku pokroucená kočka ... nebo ještěrka?” odpověděl David. “Proč by někdo něco takového vysílal?” zeptal se Viktor. “Nevím ... není to nějaký studentský projekt? Nedávno jsem četl že vynesli sto nějakých mikrosatelitů, všechno hobby nebo studentské projekty”. “Tak to je asi jen nějaká hříčka ... no pro zajímavost zkus zachytit to vysílání při příštím obletu”, řekl Viktor. “Třeba se to změní na něco zajímavějšího”.

“Jasně, samotného mě to zajímá”, řekl David. “Alespoň se naučíme tu mísu pořádně obsluhovat”. “Jo, a nedíval ses na ty fotky, co jsem ti poslal? Ty kostičky co si vykládá do řad syn té mé známé? Já na to neměl čas ani energii, ale každopádně mě to vrtá hlavou. Zdá se že autistický kluk, který ani nemluví, pro sebe začal objevovat čísla”, řekl Viktor. “No tak to rozhodně začal”, řekl David. “Díval jsem se na ty fotky. Vytvořil tam několik řad a hned ta první je fascinující. Počítá, aspoň jestli jsem to dobře pochopil, od jedné do dvaceti”. “A co je na tom tak zvláštního?” “No, on tam má barevně rozlišené řády, zdá se mi. Žlutá budou jednotky.” “Takže červená jsou desítky?” zeptal se Viktor. “To je právě to. Nejsou. Jsou to pětky.” “Takže on počítá v pětkové soustavě?” “Jestli ne, tak pak nevím co to znamená,” řekl David. “Ovšem vrtá mi hlavou, proč zrovna pětková?” “A proč my máme zrovna desítkovou?” zeptal se Viktor. “No to je asi jasné - máme na obou rukou deset prstů. Aspoň se to jako vysvětlení nabízí. Když už prsty nestačí, přidám řád. Je to praktické.”

“No vidíš”, řekl Viktor. “Co vidím ... aha! Myslíš, že malý autista objevil nezávisle to, co staří Egypťané, nebo kdo to vlastně byl? Akorát použil jednu ruku místo dvou?”

“Dává to smysl, ne? A co ty další řady?” “Pak je tam asi jedna řada od mínus 8 do plus 13.” “Počkej, jak bys udělal z kostiček záporné číslo?” zeptal se Viktor. “Jestli se nepletu, má tam ten barevný kód. Zelená je záporná jednotka, šedá záporná pětka”, řekl David. “A místo nuly tam má černou kostičku”. “On vynalezl i nulu? To si děláš legraci!” Viktor nemohl zakrýt vzrušení. “Nejen to. Další řada jsou druhé mocniny od jedné do sedmi”, řekl David s kamennou tváří. “Zapsané samozřejmě v pětkové soustavě.” “To už malinko přeháníš, ne?” zavrtěl hlavou Viktor. “Počkej, ale to potřebuješ ještě jeden řád. Na číslo 49 už ti červené a žluté nestačí, pokud to máš zapsat korektně. Potřebuješ ještě řád pěti na druhou, tj řád pětadvacítek.”

“Bílé kostičky”, řekl David. “To si děláš legraci, ne?!” “Obávám se že ne. Dokonce jsem měl podezření, že jste ... že jsi ty řady vytvořil sám a chtěl mě nějak vyzkoušet nebo něco takového”. “Na takové žerty bych teď asi ani nenašel čas. Pane jo. Co ta další řada?” “Ta čtvrtá, poslední řada nějak osciluje mezi zápornými a kladnými čísly. Přiznám se, že když mě to netrklo na první pohled, už jsem nad tím moc nedumal. Taky mám jinak co dělat.” řekl David. “No jasně, jasně - musíme toho ještě dneska dost zkalibrovat. Davide, díky že ses tomu tak věnoval. Tak můžeš běžet, já ti ještě pošlu jednu zajímavou tabulku co ten kluk vytvořil”. “Rád se na to večer podívám”, řekl David a vyšel z kanceláře. Když za ním zaklaply dveře, Viktor si položil nohy na stůl a zamyšleně vzal do ruky papír se zvláštním obrázkem o rozměru 29x31 pixelů.

Během následujících dvou měsíců se stalo ledacos pozoruhodného. Několikrát denně proletěl po původní dráze ten neznámý satelit a vyslal signál, který se dal dekódovat na jednoduchý obrázek. Občas to byla původní “kočka”, ale často také úplně nové obrázky s ne moc jasným obsahem. Pracovníci observatoře je nazvali “had”, “králík” a “svícen”, pro nedostatek lepších názvů. Občas, ale vyjímečně, na obrázku byla “pyramida” či “ryba”. Obrysy “předmětů” na obrázcích byly ale dost neurčité a ke svému pojmenování vyžadovaly velkou představivost. Žádná z kosmických agentur neměla satelit na svém seznamu, ani se k němu nijak nehlásila. Viktor několikrát navštívil Renatu a Damiána. Občas s ním šel i David, kterého fascinoval Damiánův příběh a nečekaný vztah k číslům. Zatímco Viktor debatoval s Renatou nad sklenkou vína, David seděl s Damiánem u počítače a společně si hráli s tabulkovým procesorem. Zpočátku se Renata bála, že by mohl Damián Davida napadnout, ale naštěstí se to nenaplnilo. Damián naopak získal k Davidovi jakési pouto, nechal ho sedět vedle sebe tak blízko, jak by možná ani Renatě nedovolil. Byl zřejmě fascinován tím, jak rychle a obratně si David ví rady s klávesnicí a tabulkovým programem. David se vždy snažil všechny své úkony srozumitelně a pomalu komentovat, ale na Damiánovi nebylo nikdy poznat, zda rozumí nebo jestli vůbec poslouchá. Občas vyrazil tlumené “du”, ovšem co to znamená, nikdo netušil a David ze všech nejméně. “Můžu?” zeptal se David, protáhl se dveřmi a potichu je za sebou zavřel. “Jasně”, řekl Viktor.

“Pojďte”, řekla Renata. “Myslím, že usnul”, řekl David. “Dáš si dvojku?” zeptal se Viktor. “Ne ne, dík, vždyť víš, že skoro nepiju”, řekl David.

“Tak jak vám to šlo?” zeptala se Renata. “No je to neuvěřitelný. Jednak jsme přešli na desítkovou soustavu, myslel jsem, že bude trvat na pětkové, ale okamžitě si zvykl. A teď máme takovou hru, nevím ani, jak jsme na ní přišli, nějak to samo vyplynulo.” “Jakou hru?” zeptal se Viktor. “Stavíme spolu číselné řady. Já třeba napíšu do políčka číslo 0, on do dalšího 3, no a já můžu napsat třeba 6, on 9 a tak dál. To je taková jednoduchá řada. Kdybych ale já napsal 7, on by určitě napsal 12, už jsme to zkusili. Ale už jsme tam taky měli řadu mocnin, Fibonacciho, a některé docela netriviální řady. Málokdy se splete nebo nepochopí, jaký má ta řada algoritmus. A co mě taky zaujalo, umí vynásobit dvouciferná čísla z hlavy naprosto okamžitě. Žádné přemýšlení, zádné otálení, rovnou ho tam napíše. To i já se musím někdy zamyslet, 19x17 si z hlavy nepamatuju a trvá mi pár vteřin než to spočtu. On to má hned.” “Nezkoušel jsi trojciferná?” zeptal se Viktor. “K tomu jsme se nedostali, zkusím nějakou řadu vytáhnut až do těchhle výšek. A ještě jedna zajímavá věc, koukal jsem na některé ty jeho tabulky co sám vytvořil. Je to jako nějaký obří magický čtverec, v některých řadách, sloupcích a diagonálách jsou zase nejrůznější číselné řady. Nevím jestli ve všech, ale pochybuju, je to jako křížovka a kompletně to zkombinovat asi ani není možné. Ale stejně, je to výkon. Já bych to asi hned tak nevymyslel.”

“Vážně?” zeptala se Renata. “Myslíte že je vlastně... chytrý?” “Těžko říct - ale na matematiku určitě má nějaký zvláštní typ nadání. Škoda toho jeho ... hendikepu, kdyby se mohl normálně vzdělávat, tak by asi dosáhl pozoruhodných výsledků.” “Děkuju”, řekla Renata. “Promiňte”, vytáhla kapesník a vysmrkala se. Viktor si všiml, že má trochu zarudlé oči.

“Nemáte zač”, řekl David. “Jestli vám to nevadí, já bych občas zašel. Přítelkyni zrovna žádnou nemám a ta práce s ním mě docela dost baví. Rád bych nasbíral nějaká data a třeba to pak i uveřejnil, tedy jestli nebudete nic namítat”. “Klidně, to víte že můžete. A zdá se, že vás má rád. Nebo... přinejmenším vás dobře snáší. Třeba to všechno nakonec přeci jen bude mít nějaký smysl.”

“Koneckonců, když je teď takový hodný, nechceš ho někdy přivézt k nám na observatoř? Odsud je to myslím tak hodina jízdy, maximálně. Když mu řekneš, že tam máme plno čísel, třeba bude rád a bude se tam chovat ... mírně?” zeptal se Viktor. “Už jsme dlouho nikde nebyli, těžko snáší, když je kolem moc nových vjemů, ale to víš, občas taky musíme k doktorovi a tak... ještě to promyslím. Máš na mysli nějaký konkrétní den?” “Když tam jsem, tak je to skoro jedno. Myslím že bychom ho s Davidem zvládli, aby tam nenapáchal nějakou moc velkou paseku.”

“Davide, mám takový nápad”, řekl Viktor. Seděli u něj v kanceláři, Viktor s nohama na stole. Říkal si, že když už si tykají, tak by mu mohlo tohle projít také. A David se netvářil, že by si toho vůbec všiml. “Ano?” “Ten satelit co nám tady pořád vysílá ty kočičky a další obrázky. Co kdybychom mu zkusili taky poslat nějakou zprávu?” “Jakou máte na mysli?” zeptal se David “No určitě ve stejném formátu, šířková pulsní modulace, 29x31 znaků, třeba taky nějakej obrázek, já nevím, smajlík?”

“Je otázka, jestli vůbec přijímá a na jaké frekvenci”, řekl David. "Ale jestli ano a jestli to patří nějakým hobbistům nebo studentům, tak by je to mohlo přinejmenším pobavit ... tak já zkusím dát něco dohromady. Připravím to jako audiosoubor a pošleme to do modulátoru, pokud nás teda pan inženýr Novák nechá.” “Ten nás nechá, možná jsem dokonce pořád jeho šéf”, řekl Viktor.

Satelit se objevil v dostatečné výšce nad obzorem přesně v očekávanou dobu. Servomotory sledovacího systému zabraly a ohromná bílá mísa začala takřka neznatelný pohyb, který zaručoval, že se v jejím ohnisku soustředí největší možná intenzita slaboučkého signálu z vesmírného zdroje. Obtloustlý, vousatý a brýlatý inženýr Novák, muž v předdůchodovém věku, sledoval pozorně jeden ze tří monitorů na svém pracovním stole. David a Viktor stáli za jeho křesílkem a sledovali napjatě to samé. “Už to leze”, řekl Novák. Na obrazovce se připravené pole o velikosti 29 x 31 políček zaplnilo různě světlými či tmavými šedými čtverci. “To vypadá jak ta pyramida, páni”, řekl Novák. “Už je to skoro nuda, že taky nepošlou něco jiného”. “Teď”, řekl Viktor. “Pošli to tam, máme asi minutu, než začne vysílat další obrázek”. “Rozkaz pane”, řekl Novák a něco zmáčkl. “Hotovo”, řekl po pár sekundách. “Jestli přijímaj, tak to tam už mají”. “No, myslím že to dostali. Podívejte”, řekl David. Satelit už zase vysílal, ale teď úplně něco jiného, než na co byli zvyklí a co očekávali. Nebyla to ani “kočka”, ani žádný jiný obrázek. Signál se zobrazoval graficky na jednom z monitorů. Souvislá řada pulsů už se nelišila délkou ale tím, že v jejich pravidelných rozestupech občas jeden chyběl. Nebo i několik.

“To vypadá na nějaký jiný komunikační protokol”, řekl Viktor. “Myslím, že si David může zase procvičit svoje hackerské schopnosti. Ale každopádně jsme vzbudili jejich pozornost. Příští oblet je za čtyři a půl hodiny - myslíš Davide, že to do té doby vykoumáš?” “Vůbec netuším. Ale určitě se pokusím”, odpověděl David. “Vypadá to jako normální digitální signál, tak by to snad mělo jít”, řekl a vytratil se do své kanceláře.

Viktorovi zazvonil telefon, na displeji nápis Renata. “Ano Rendi?” “Jsme před budovou, můžeš pro nás dojít?” Renata vystoupila z auta s lyžařskou helmou na hlavě. “Ahoj. Jezdíš závodně rallye?” zeptal se Viktor. “Ale kdepak, to používám, kdykoliv někam vezu Damiána. Občas ho něco rozčílí a praští mě do hlavy. Když řídím, nemůžu se krýt a mohli bychom třeba nabourat”, řekla a sundala si helmu. Damián byl ovšem jako beránek a nechal se dovést až do Viktorovy kanceláře. Viktor spustil tabulkový procesor a posadil ho ke svému počítači. Když viděl zaujetí, s jakým se Damián vrhl do vyplňování políček čísly, řekl: “Myslím, že tě tady můžu provést budovou a o něj se nemusíme bát”. Po důkladné prohlídce celého objektu se dostali na pracoviště inženýra Nováka, kde David zrovna instaloval nějaký software. “Tady máme inženýra Nováka a Davida”, řekl Viktor. Po krátkém představování a vítání se zeptal: “Co tady vlastně teď vyvádíte?”

“Udělal jsem rozbor toho signálu, je to pravděpodobně jenom sada čísel. Mám tady na to dokonce takovou aplikaci, ta čísla se hned dekódují a

zobrazí. Dokonce můžeme nějaká jiná čísla nebo znaky hned zapsat a odeslat”. “A to jsi naprogramoval teď, za pouhou hodinu?” zeptal se Viktor. “Ale kdepak, to už jsme používali na něco jiného. Teď stačilo upravit pár drobností a máme konzoli, ze které se můžeme v reálném čase - možná - s tím satelitem bavit”, řekl David. “Hezký. Kdy se zas objeví?” “Asi za hodinu a půl už ho můžeme zaměřit nad obzorem”, řekl inženýr Novák. Satelit se objevil už za hodinu a pár minut, protože inženýr Novák zkusil sklopit parabolu ještě o něco níž nad horizont. Davidova aplikace začala zapisovat čísla, jedno za druhým. Když jich byly plné dvě řádky, přenos se zastavil. “Teď je asi řada na nás”, řekl Viktor. “Něco mu tam pošlete.” “Tahle posloupnost mi nedává smysl”, řekl David. “Jestli vás nic nenapadá, pošlu nějakou náhodnou řadu”. Nikoho nic nenapadalo, tak David zbůhdarma zadal dvě řádky nějakých, zjevně náhodných čísel. “Odesílám”, řekl inženýr Novák. Satelit ale zřejmě nebyl příliš spokojen, protože zpátky přišel jen obrázek kočky, nebo co to vlastně mělo být. “Já mu tam zas pošlu toho smajlíka, co vy na to?” zeptal se inženýr Novák.

Nikdo neprotestoval, takže učinil, jak řekl. Za chvíli se zase začala objevovat čísla. Dva řádky čísel a pak se satelit odmlčel. “Tak to zkuste někdo jiný”, řekl David. “Se mnou se zjevně bavit nechce”.

“Myslím, že je to jedno”, řekl Viktor. “Z těch jeho čísel se stejně nedá nic vyvodit. Takže je fuk, co tam napíšem.”

V té chvíli cvakla klika. Od dveří se ozvalo “du du du du”. Viktor s Davidem se na sebe podívali. Inženýr Novák tázavě zvedl obočí. “Ahoj Damí”, řekla Renata. “Chceš si broučku napsat nějaká číslíčka?” Následující hodinu si Damián se satelitem vyměňoval stále delší řady stále větších čísel. Jen na chvíli ho Renata přerušila, když mu dala napít vody z plastové lahve. Satelit byl zřejmě spokojen, protože ani jednou nepřerušil výměnu čísel obrázkem. David s Viktorem byli zabráni do tichého hovoru. Inženýr Novák si mezitím dvakrát odešel zakouřit. Damián byl zcela zabrán do své činnosti, jen občas si tlumeně pro sebe řekl “du”, případně “du du”. Nakonec se čísla začala nápadně prodlužovat. Damiána to ovšem nezaskočilo, i jeho čísla byla delší a delší - deseti- a občas i vícemístná. Po jednom obzvlášť dlouhém čísle se ozval inženýr Novák. “Ztrácíme signál”, řekl. “Jak rychle?” zeptal se Viktor. “Už jsme asi tak na polovině původní intenzity”, řekl Novák. “Nenapadá někoho z vás, čím by to mohlo být? Všechny parametry signálové cesty se zdají být v pořádku”. “Nepředbíhá anténa ten satelit? Zkuste jí na chvilku zastavit”, řekl David. “Ok, zastavuji”, řekl inženýr Novák. Chvíli studoval parametry signálu a pak nevěřícně zakroutil hlavou. “Tohle nedává smysl”. “Copak?” zeptal se Viktor. “Signál je pořád stejně silný, ale měl by klesat, jak se satelit pohybuje po obloze. Tohle vypadá, jako kdyby se zastavil.” “Z několika kilometrů za sekundu na nulu? To asi těžko”, řekl Viktor. “Tak zkuste navrhnout jiné vysvětlení”, řekl Novák smířlivě. “Já také vím, že je to nesmysl. Teda pokud je to vůbec satelit.” Damián reagoval na čím dál delší čísla čím dál delšími čísly.

“Signál jde pořád ze stejného místa, ale sílí”, řekl inženýr Novák. “Jak kdyby se to přibližovalo”, řekl David. Všichni tři se na sebe tázavě podívali. “Pojďte se na něco podívat”, zavolala Renata od okna. “Blíží se nějaká bouře nebo co!” Všichni se nahrnuli k oknu. Nad budovou visel ohromný temný mrak a Viktor by se byl ochoten s kýmkoliv vsadit, že ještě před malou chvílí bylo docela pěkné, polojasné počasí. “Ten mrak se otáčí”, všiml si David. Celý mrak se pomalu otáčel proti směru hodinových ručiček. “Slyšíte to taky?”, zeptala se Renata. “A všechno se klepe!” Celá budova se mírně chvěla a čím dál silněji byl slyšet obtížně popsatelný hluk. Jako ve válcovně plechů, napadlo inženýra Nováka, který kdysi v jedné pracoval. “Tohle nevypadá dobře”, řekl Viktor a ukázal prstem do samého středu mraku. Měl na mysli vír roztočeného vzduchu, který se jako neposedný chobot začínal spouštět k zemi. “Tornádo?” řekl inženýr Novák. “V tuhle roční dobu a v tomhle kraji, to je neuvěřitelné”. “Neměli bysme jít někam do sklepa?” zeptala se Renata. “Mně se to nelíbí. Podívejte se, jak se to zvětšuje.” Vír se teď spustil až k zemi, asi padesát metrů od budovy. Vzduchem začaly létat papíry, listí a možná i nějaká ta prázdná PET lahev. Hukot ještě zesílil.

“Tahle budova je ze železobetonu, ta by to měla vydržet. Ale teda, páni..”, řekl inženýr Novák. Zvenku se ozývalo vysoké kvílení větru a okenní tabulky se třásly. Vír teď měl podobu sloupu o průměru asi pět metrů a vedl od mraku až k zemi. Kupodivu

se nikam neposouval a jeho průměr také zůstával stejný. Kolmý sloup roztočeného vzduchu od země až do středu černého mraku. “Podívejte nahoru!” vykřikla Renata. Někde nad mrakem se objevilo silné světlo. Rozhodně dost silné na to, aby mrak prosvítilo. Dalo se ale jen těžko odhadnout, co je jeho zdrojem. “No ty kráso”, řekl David. Světlo se pomalu spouštělo dolů, přímo do víru rotujícího vzduchu. Jak se blížillo k zemi, jeho jas rostl. Renata a Viktor si začali stínit rukou oči. “Du du du!”, vykřikl Damián za jejich zády. Nikdo si nevšiml, že už nějakou chvíli stojí za nimi a kouká z okna. “Neboj, to nic není”, řekla Renata a objala ho kolem ramen. On ale od ní odskočil, s výkřikem “du”. Světlo už teď bylo na zemi, stále schované za stěnu z rotující mlhy. “Tohle kdybych viděl ve filmu, řekl bych, že to přehnali”, řekl inženýr Novák. Světlo začalo slábnout a ani pískání větru už nebylo tak silné. “Koukejte, ten mrak se rozpouští”, řekl Viktor. Mrak i tornádo se pomalu začaly ztrácet, až byl najednou zase polojasný den. Hluk utichl úplně a papíry a listí, které předtím divoce létaly vzduchem, se pomalu snášely k zemi. “Něco nám tu zůstalo”, ukázal David na místo, kde se předtím tornádo dotýkalo země. Měl na mysli stříbřitou, opalizující kouli o průměru asi dva metry, která se opírala o zem osmi tenkými, jakoby pavoučími nohami. “Tohle mi vnoučata neuvěří”, řekl inženýr Novák. “Vyfoťte to někdo, já nechal mobil v kanceláři”, řekl Viktor. David začal z kapsy lovit svůj telefon. Vtom se od stříbrné koule oddělila druhá, o něco menší, jasně svítící žlutooranžovým světlem. “Pojďte dál od okna, zdá se, že to letí sem”, řekl Viktor.

Všichni couvli o několik kroků vzad, až na Damiána, který fascinovaně hleděl dál z okna. Za několik okamžiků se koule objevila těsně za oknem a celou místnost zalilo ostré světlo. Teď o několik kroků couvl i Damián. Koule se přitiskla na sklo. Ozvalo se zasyčení a najednou byla v místnosti. V okenním skle za ní zůstal čistý kruhový otvor - jako vyříznutý diamantovým kružítkem, napadlo inženýra Nováka. “Du du du!” vykřikl Damián. Fascinovaně hleděl na kouli a celý se třásl.

“Vypadá to jako kulový blesk. Raději se nehýbejte”, řekl Viktor. Nemusel nikoho přemlouvat, protože všichni stáli jako opaření. Koule sršela jemnými výboji a Renata cítila na tváři sálavé teplo, asi jako když si člověk sedne příliš blízko k táborovému ohni. Měla chuť běžet k Damiánovi a obejmout ho, jenže proti tomu stál strach, že by na něj mohla kouli s neznámými úmysly nějak upozornit. A také nejistota, jak by Damián na objetí reagoval. Koule náhle zhasla. Byla najednou černá, nebo spíš absolutně černá. Na jejím povrchu nebylo vidět nic, žádná struktura, žádný detail ani žádný odlesk. Jako když se za bezměsíčné noci díváte do hluboké studny. Pomalu se přesunula k Davidovi. David byl bílý v obličeji a několikrát nasucho polknul. Koule se několik dlouhých okamžiků vznášela kousek od jeho hlavy, pak se stejným způsobem přemístila k inženýru Novákovi. Ten si zachoval pokerovou tvář a koule se přesunula k Viktorovi, pak k Renatě. Renata zachovala s vypětím vůle klid, i když měla strašnou chuť se otočit a vyběhnout z místnosti. To ovšem nešlo, už kvůli Damiánovi. Toho si koule nechala jako posledního. Teď se zastavila těsně před jeho obličejem. Damián se třásl, jako kdyby měl silnou zimnici. Tiše si něco pro sebe mumlal, znělo to trochu jako “du du du”. Koule se k němu vydala ještě blíž a Damián zavřel oči. Alespoň se nemusel dívat, jak koule pluje blíž a blíž k jeho obličeji. Dotkla se jeho nosu a to jako by jí nestačilo - posouvala se dál a dál, v černé tmě zmizel napřed jeho nos,

pak brada, čelo ... a nakonec celá hlava. Damián teď skýtal zvláštní pohled: hubené, třesoucí se tělo a černočerná koule místo hlavy. “To ne!”, vykřikla Renata a rozběhla se k Damiánovi. Viktor jí ale v běhu zachytil a přitiskl jí k sobě. “Nedělej nic, můžeš mu leda ublížit”, pošeptal jí. Několik okamžiků se všichni ve strnulých pózách nevěřícně dívali, jak koule něco dělá s Damiánem. Zřejmě to nebylo příliš příjemné, protože se se třásl a škubal víc a víc. Renata se najednou vytrhla z Viktorova objetí a rozběhla se k Damiánovi. Po cestě sebrala z jednoho pracovního stolu počítačovou klávesnici. “Nedělej to!”, vykřikl Viktor, ale Renata na nic nedbala. Zastavila se před koulí a klávesnicí do ní vší silou ze strany praštila. Úder odhodil kouli lehce asi o metr dál a ozvalo se suché plesknutí, jak se klávesnice zastavila o Damiánovu hlavu. Ten se po úderu svalil na zem jak široký, tak dlouhý. A také se něco přihodilo s koulí. Objevily se na ní tmavě červené skvrny, pomalu se pohybovaly po jejím povrchu a různě měnily tvar, spojovaly se do různých obrazců a ty dál mezi sebou, objevovaly se nové a nové červené skvrny a z těch se stávaly oranžové a žluté, celý povrch koule připomínal pohyblivý žlutooranžový mramor. Pak se ze z oranžové stala žlutá, z té žlutobílá, pak bílá a nakonec bílá s namodralým odstínem. S jemným praskáním se po povrchu koule roztancovaly modré výboje a ve vzduchu začal být cítit ozón. Jas koule začínal být nesnesitelně silný. David, Viktor a inženýr Novák si zakryli oči rukama a Renata se zavřenýma očima klesla na kolena vedle ležícího Damiána a snažila se po hmatu najít jeho tělo. Kdyby někdo stál na dvoře před budovou, viděl by, jak se světlo v místnosti mění plynule z oranžového přes žluté na bílé a sílí v jase. Pomyslel by si, že možná, s výjimkou přímého pohledu do slunce, nikdy nic tak jasného neviděl. Pak by s překvapením sledoval, jak zhaslo a jak se chvíli nic neděje. A pak by ho překvapil mohutný krátký záblesk, doprovázený hlasitým prásknutím a sprchou střepů, jak se ve stejný okamžik roztříštila všechna okna v celém jednom patře budovy. Byl by určitě překvapený, kdyby viděl černou kouli, asi s metrovým průměrem, jak po chvíli vylétá skrz roztříštěné okno a snáší se k jiné, větší a stříbřitě opalizující kouli, stojící na pavoučích nohách asi padesát metrů od budovy. Viděl by také, jak černá koule mizí ve stříbrné, a s překvapením by si všiml pomalu se otáčejícího, mohutného černého mraku, který se mezitím záhadným způsobem zformoval přímo nad hlavou. Možná by ho vyděsil sílící zvuk větru a pohled na střed mraku, z něhož se dolů spouští chobot roztočeného vzduchu, přímo ke stříbrné kouli. Kdyby před tou náhlou a zuřivou silou živlů neutekl, mohl by pozorovat, jak se stříbrná koule ztrácí v několik metrů širokém sloupu tornádového víru a také by viděl, jak se tam někde uvnitř rozžehne silné světlo a skrz tornádo vystřelí nepravděpodobnou rychlostí směrem vzůru. Pozoroval by také, jak se v černém mraku rozzáří několik blesků, slyšel by zahřmění hromu a byl by překvapen, jak rychle se pak najednou tornádo zmenší a zmizí zpátky v mraku a jak rychle se mrak rozpustí a jak rychle se vrátí příjemné, polojasné počasí.

První se vrátilo vědomí inženýru Novákovi. S námahou se převalil na břicho a vzepřel se na všechny čtyři. V ústech cítil kovovou pachuť a strašně ho bolela hlava. Těžkopádně se postavil a rozhlédl se po místnosti. Překvapil ho chaos rozházeného nábytku, rozbitých skříní a po zemi poházených, začouzených přístrojů a počítačových monitorů. Jako by sem padla puma, napadlo ho, ale nemohl si pořádně vzpomenout, kde je a proč. Pak si všiml ležících těl v nepřirozeně zkroucených polohách. Stal se nějaký strašný průser, pomyslel

si. Uvědomil si, že slyší sténání. Byla to Renata, která se s námahou posadila a držela se za havu. Za dalších pár minut byl při vědomí i Viktor a David, nikdo zdálo se ale neměl žádné vážné zranění. Jediný, kdo se ne a ne probudit, byl Damián. Na tváři měl pořádný červený flek a začínající podlitinu. Renata vedle něj teď seděla na zemi a držela jeho hlavu ve svém klíně. Mokrým kapesníkem mu otírala obličej. “Zdá se, že normálně dýchá”, řekl Viktor. “A žádné viditelné zranění. Nemáte ponětí, co se vlastně stalo?” “Je to tu jak po výbuchu”, řekl inženýr Novák. “Řekl bych výbuch plynu, ale v téhle budově není plyn ani zavedený. Vzpomenete si někdo, co se stalo?”

“Pamatuju si ostré světlo ... možná úder blesku?” řekl David. “Ježiš mě bolí hlava, to není možný”. “Já si pamatuju naposledy, že jsme přijímali data ze satelitu”, řekl Viktor. “A nějakou bouři venku. Pak už nic.” “On se budí”, řekla tiše Renata. “Damí, Damí, tady je tvoje máma. Všechno je v pořádku.” Damián pomalu otevřel oči. “Du”. “Jsi v pořádku? Bolí tě něco?” zeptala se ho Renata. “M - mami”, řekl Damián. Všichni dospělí v místnosti ztuhli. “Damí, co jsi to řekl? Řekni to ještě jednou! Ty mluvíš!” “Mami. Svět. Už.” “To je síla”, řekl David. “Mami. Svět už mě netla-, ... , mě netlačí”, řekl Damián. “To víš že netlačí, broučku”, říkala Renata se slzami v očích a tiskla Damiána k sobě. Mírně se s ním kývala sem a tam. Klidně se nechal mačkat a vůbec neměl snahu se vytrhnout, ani se po ní neohnal.

“Damiáne, jak to, že mluvíš? Můžeš nám říct, co se změnilo?” zeptal se Viktor. “Já, já ... byl jsem ... velký svět, moc všeho, zvuků, barev ... ze všech stran. Svět ... škrtil ... hnal mě do kouta.” “A už tě neškrtí?” zeptal se inženýr Novák. “Ne, je mírný a klidný, teď”. “Jak se to změnilo? Kdy tě přestal svět škrtit?” zeptal se Viktor. “Byl u mě ... Titik. Vylepšil svět.” “Titik? Kdo je Titik?” zeptal se David. “Titik ... kamarád. Udělal pro mě ... všechno lepší.” “Damí, ty máš kamaráda? Znám ho?” zeptala se Renata. “Vidělas Titika”, řekl Damián. “Nevzpomínám si na nikoho. Vždyť k nám nikdo nechodil. Myslíš Viktora? Davida?” “Ne, Titik. Byl tady. Tys ... zahnala”, podíval se na ní vyčítavě. “Přece bych nezaháněla tvoje kamarády, broučku”, řekla Renata. “Nechápu, jak může takhle najednou mluvit, když předtím vůbec...”, řekl David. “Možná jestli tady něco bouchlo, tak tím šokem. Prý se to může stát.”

“Já mluvil dřív, taky”, řekl Damián. “V hlavě. Ale teď můžu i ven, na.. hlas. Svět už mi dovolí.” “No dobře, tak nám o tom Titikovi řekni něco víc,” řekl Viktor. “Odkud je? Pracuje? Čím se zabývá?” “Titik hlídá lidi. Aby nebyli ... nebezpeční”, řekl Damián. “Tak to se mu zřejmě moc nedaří”, řekl inženýr Novák. “Promiň, pokračuj.”

“Někdy, někteří lidé znají věci, moc nebezpečné. Pro ně i pro Titika. Titik se postará, aby je zas neznali.” “To zní dost hrozivě. Nějaký agent, FSB nebo CIA? Kdo je Titik? Je to pravé jméno?” zeptal se David.

“Nechte ho být”, řekl Viktor. “Je ještě v šoku. Mluví z cesty, ale hlavní je, že mluví. Až si odpočine, můžete zdá se začít úplně nový život. Renato, je to paráda, gratuluju”, natáhl k ní ruku. Renata ji zmáčkla a po tváři se jí koulely slzy. “Na jeden pracovní den se tu stalo stejně až moc divných věcí”, řekl zamyšleně inženýr Novák.

Damián sedí ve svém pokoji před obrazovkou notebooku. Chvíli zkoumal tabulku s čísly, ale nic mu neříkala, ani nebyla ničím zajímavá nebo zábavná, tak jí zavřel. Hra na střílení asteroidů je mnohem lepší. Moc mu to v ní zatím nejde, ale je to zábava a program vydává legrační zvuky. Občas se mu povede dostat se do druhého kola, takže to zkouší znova a znova a vůbec se nemůže od hry odtrhnout. V kuchyni se po třetí skleničce vína Viktor osmělil a líbá Renatu. Jí to šimrá a trochu z něj cítí česnek, i tak ale život nikdy nebyl tak báječný. Přemýšlí, jestli ho má požádat, aby si ten knír oholil. Nakonec se rozhodne, že to nechá být.

obrázek vygenerován umělou inteligencí na wombo.art