Deadbook a.s.

Otevřel oči a uviděl strop. Zaznamenal puklinu ve špatně opravené malbě - to bylo tenkrát když vítr odnesl kus střechy a propršel strop. Střecha je teď ale už v pořádku.

Bolest v útrobách mu připomněla, že všechno v pořádku není. Naopak, je to strašně v pytli. Tak, že to už víc být nemůže.

Byl už ve fázi smíření. Překvapení - popření - deprese - smíření, prý to tak funguje u každého. Asi jo, no. Všiml si, jak chvíle mezi probuzením a uvědoměním si svého mizerného údělu byla čím dál kratší. Tehdy, čerstvě po diagnóze, míval k dispozici pět nebo i deset vteřin, kdy si mohl myslet, že je všechno normální. Než si vzpomněl jak to s ním je. Tenhle čas se ale pořád zkracoval. Teď si uvědomoval svůj budoucí, nevyhnutelný, krátký osud prakticky s otevřením očí. Už se to občas vkradlo i do snů. Ta diagnóza se stává součástí mé identity, pomyslel si. Oh well, stejně to není nadlouho.

Ozvalo se zaklepání na dveře. “Pojď dál, Karličko”, zavolal.

“Ahoj strejdo, nepotřebuješ něco?” zeptala se ho drobná brunetka ve flísových teplákách. “Já mám dneska home office, tak jsem zavolala té paní z charity ať nechodí, že se o tebe můžu postarat”.

“To jseš hodná”, řekl. “Tak prosím otevři okno, někdo tady v noci strašně naprděl”.

Karla se usmála, “nic necítím strejdo. Ale jak chceš”. Otevřela okno a do místnosti vnikl chladný vzduch s lehkým sirným zápachem maloměsta kde ještě lidi topí v kamnech.

“Jestli to chceš v životě někam dotáhnout, musíš se naučit líp lhát”, řekl. Obrátila oči v sloup. “Vezmu ti sem ten nápoj na posílení mikroflóry a kafe. Chceš něco jíst?”

“Dám si ty prášky. Sedm různých druhů, v tom už pár kalorií bude”.

“Tak chvilku vydrž”, řekla. Přemlouvání na něj málokdy zabíralo.

Když odešla, spolykal léky a otočil se na druhý bok. Z dlouhého ležení ho bolela záda, občas nesnesitelně. Je zajímavé, že mě buď bolí břicho nebo záda, pomyslel si. Občas hrozně, ale nikdy najednou. Tělo se asi snaží vybrat, co je zrovna pro přežití důležitější, a na to toho ve velínu upozornit. Někdy velmi nevybíravě. Léky ale začaly zabírat a přicházelo očekávané otupění. Myšlenky se mu začaly toulat. Jaké to asi bude nebýt? Nijaké, stejný stav, jako než jsem se narodil. Nic, a tedy ani nic špatného. Věčnost je dlouhá doba a tak je lepší jí strávit v anestézii, řekl jednou Richard Dawkins.

Nesnaž se sám sebe utěšovat, napomenul se. Je to blbý. Podívej se tomu do očí. Je to blbý. Nic nového se už nenaučíš, sjezdovku nesjedeš, neuvidíš, jak to tady všechno dopadlo. Ženskou nesbalíš - to už mu tedy v čerstvě důchodovém věku jako zásadní ztráta nepřišlo. Spíš ty nové věci co nezažije, jídla co nezkusí. Lidi na Marsu a na Venuši. Vynálezy, které by nám připadaly jako kouzla. Jak bude dál žít Karla. Karla, živá vzpomínka, co mu zůstala po bratrovi. V něčemu mu podobná a zároveň jiná. Střídmá, takže se neupije k smrti jako její táta. Najednou byl rád, že tu po něm zůstane jen ona, jen jedna duše, které jeho smrt způsobí komplikace a možná i zármutek.

Natáhl se pro svoje Lenovo, pohozené na druhé půlce manželské postele, a odemkl ho dotekem prstu. Zkontroloval poštu, nic. To je dobře. Zato jeho včerejší post na Facebooku měl přes pětset lajků, z toho přes polovinu chechtacích.

Tohle byla jeho velká radost. Objevil v sobě schopnost napsat krátký a výstižný text, vtipný nebo ironický. A lidi to četli, reagovali, komentovali. I někteří známí lidé, úplné celebrity! Pro introverta jako byl on to bylo neodolatelné - moci mluvit k tolika lidem a nemuset přitom mezi ně chodit, nemuset napínat na skřipec své nevalné sociální dovednosti, snažit se někoho do deseti vteřin zaujmout. Najednou někoho zajímalo co říká. Facebook byl jeho alternativní vesmír a on se v něm cítil doma jako málokde.

Teď zrovna nasdílel obzvlášť hloupý post z jedné ezo skupiny s krátkým, ale sžíravým komentářem. S potěšením sledoval, jak naskakují modré vztyčené palce a smějící se žluté obličeje, výjimečně i červené srdíčko. Občas zkontroloval, kdo reagoval, a s potěšením našel několik jmen, na kterých mu opravdu záleželo. Odpověděl na pár komentářů svým odlehčeným stylem, který několik posledních let vybrušoval k dokonalosti.

Do reality ho vrátila ostrá bolest v podbřišku. Zaklapl počítač a zavřel oči. Teď, když mě bolí vnitřnosti, můžu se převalit na druhý bok a nedloubne mě v zádech, pomyslel si. Zkusil to a přes celkovou mizérii se musel pousmát - nedloublo, svět je pořád aspoň trochu předvídatelný. Na chvíli ho přemohla únava.

Probudilo ho zaklepání. Svůj úděl si uvědomil dřív než úplně otevřel oči. “Pojď dál, Karličko”, zavolal chraptivě.

“Tady je to kafe strejdo a ta probiotika”, položila mu na noční stolek dvě nádoby.

“A hele, taky - u vchodu stojí dva pánové a prosí, jestli by se mohli za tebou zastavit na krátkou návštěvu”.

“Dva pánové? Jak vypadají?”

“Tak nějak normálně, slušně oblečení, asi padesát let, jeden má brýle”, řekla Karla.

“Jehovisti? Prodavači energií?”

“Asi ani jedno. Podívej, dali mi vizitku.”

DEADBOOK a.s.

Mgr. Jakub Winter M.B.A.

chief afterlife engineer

“To vypadá na nějaký blbý vtip, co myslíš?” zeptal se.

“Já nevím, mně přišli dost solidní, trochu jako pojišťováci nebo tak nějak”, řekla.

“Pojišťováci nejsou solidní”, řekl. “To si taky zapamatuj”. Chvilku přemýšlel.

“Hele tak je přiveď. Nakonec toho dneska v diáři moc nemám, viď”.

Než si stihl vzít další léky a trochu upít z obou nádob, ve dveřích se objevili dva muži a se zájmem se rozhlíželi po nepořádku v pokoji. Pak teprve jako kdyby si ho všimli a brýlatý natáhl ruku: “Jakub Winter, dobrý den. Moc se omlouváme že takhle vyrušujeme pane Mlázinovský, ale máme něco, co si myslíme, že byste rád viděl”.

Krátce potřásl nabízenou rukou. “Jestli mi chcete něco prodat, tak se rovnou otočte a běžte po schodech dolů, u popelnic se zastavte a rozhlédněte se, aby vás nepřejelo auto, a pak běžte dál, dokud nebudete z doslechu.”

Winter na něj tázavě pohlédl a zdvihl obočí.

“A jestli jste pohřebáci, tak doufám, že vás to auto přejede, vy hyeny”, pokračoval.

Winterův kolega se vzpamatoval první.

“Kdepak, tak to není. Ani jedno z toho. Promiňte že jsem se nepředstavil, inženýr Jindřich Pavlíček, statistika a umělá inteligence. Dejte mi prosím pár minut na vysvětlení.”

“Omlouvám se jestli to vyznělo hnusně”, řekl Mlázinovský. “Nejsem v moc dobré náladě, mám bolesti, pořád tady někdo zvoní s nějakými nabídkami nebo podfuky, no a taky jsem v situaci, kdy už je mi jedno co si o mně lidi myslí. Teda kromě tady Karličky.”

Návštěvníci se k ní otočili. “Dáte si kávu?” zeptala se s úsměvem.

“Trošku vody pro každého stačí”, řekl Winter a Karla zmizela ve dveřích.

“Takže?” řekl Mlázinovský.

“Mám tady takovou malou prezentaci toho co děláme”, řekl Winter a vytáhl předmět velikosti mobilního telefonu. Máte tady bílou stěnu, nevadí, když na ní budu promítat?”

“Samozřejmě. Netušil jsem, že projektory už mohou být tak malé”.

“Děkuji. To co teď uvidíte vás možná napřed trochu zarazí, tak prosím počkejte se soudy až na konec prezentace. Nejsme žádní stalkeři ani jsme vás nepřišli vydírat. I když v jeden moment byste si to mohl pomyslet. Nasbírali jsme o vás totiž dost informací”.

“Začínáte mě trochu děsit”, řekl Mlázinovský. “Tak do toho”.

“Děkuji. Takže: jsme firma, která se zabývá prací s daty. Data, data, nic než data. A vztahy mezi nimi. V Japonsku udeří tsunami a my třeba hned z veřejně dostupných údajů umíme předpovídat jak se pohnou ceny akcií v indexu Nikkei. Nebo cena saké. Máme na to různé nástroje, většinou na bázi takzvaného hlubokého učení. Víte oč jde?”

“Mám nějakou představu, učil jsem před důchodem IT na průmyslovce. Pokračujte”.

“Nechali jsme náš systém zkoumat také sociální sítě a všimli jsme si, že někteří uživatelé jsou populárnější než jiní. Buď jsou vtipnější, znalejší, zajímavější, nebo se jim podařilo kápnout na nějakou další tajemnou ingredienci. Tenhle nepoměr mezi popularitou těch zajímavých a obyčejných uživatelů se pořád zvyšuje.”

“Na tohle poznání ale asi stačí selský rozum, ne?”

“Ano, to stačí, no. Ale má svoje limity. Ve vědění je síla, tak je dobré vědět toho co nejvíc a co nejpřesněji. No ale vlastně pointa je jinde. Přijde nám například škoda, že je plno zajímavých profilů, které náhle přes noc musely skončit, a přitom mohly dál přinášet radost ostatním uživatelům. Svět se jejich koncem stal o něco horším místem”

“Myslíte jako že něco porušili a jejich účet byl zrušen?”

“Něco horšího. A smutnějšího”.

“Aha …. myslíte jako že ti uživatelé zemřeli?”

“Přesně tak”, řekl Winter.

“Hmm… není vám blbý tohle rozebírat zrovna se mnou? Jako třeba, že to je trochu necitlivý a tak?”

“Upřímně, je. Ale nevím jak jinak se dostat k podstatě věci. Jsem rád, že už je to za mnou a že můžeme přejít k naší nabídce”.

“Vzbudili jste mou zvědavost, to musím uznat.”

“Máte velice zajímavý účet na Facebooku, gratuluji. A populární. 4998 přátel, 37 tisíc sledujících. Až odejdete, budou všichni smutní. A my máme řešení, aby váš účet mohl tak říkajíc žít dál a přinášet lidem radost. A vám svého druhu nesmrtelnost”.

“Chcete ho dál provozovat za mě? Aniž bych nad tím měl kontrolu a právo veta? Heleďte, že za pár týdnů umřu je jedna věc a musím říct že vcelku mrzutá. Ale že po celou věčnost bude někdo mým jménem hlásat bůhvíco, to je snad ještě horší představa. Horší teda ne, ale strašná je dost”.

“Jsem rád, že jsme se tak rychle dostali k tomu podstatnému”, řekl Winter. “Podívejte se na tohle”.

Projektor zobrazil na bílé stěně pokoje okno Facebooku s Mlázinovského hlavní stránkou.

“To je moje stránka, ok”, řekl Mlázinovský. “Počkejte, ale tohle jsem tam nikdy nedával”.

“To není vaše stránka, jen taková řekněme námi vyrobená koláž. A co tomu říkáte?”

Mlázinovský se rozesmál. “To je vtipnej post, no. Klidně mohl být ode mě. Něco podobného jsem chtěl vlastně napsat, jen jsem na to byl moc unavený.”

“A tenhle?” Winter posunul okno aplikace.

“Hahahaha”, zasmál se Mlázinovský. “Au”, zkroutil se do klubíčka. “Promiňte, takovej smích už je pro mě luxus”, říkal přerývaně. “Tady jsem teda ve formě!”

“Můžeme vám nějak pomoci? Jste v pořádku?” zeptal se Pavlíček.

“Jsem v pořádku tak jak jen můžu být. Ale díky za optání. Ten kdo to píše mě má opravdu načtenýho. Kdo to je?”

“Spíš než kdo bych se ptal co. Je to umělá inteligence, tedy přesněji jazykový model. Říkáme mu prostě jé-em. Vytrénovali jsme ho na všem co jste kdy publikoval, je to několik tisíc postů. A na všem, na co jste v nich reagoval, a na vše důležité co se v té době dělo a co se psalo v médiích a na internetu, je to nakonec dohromady několik gigabajtů dat. A ten model se prostě jen snaží předpovědět každé další slovo v textu. A jak je velký, komplexní, má miliony parametrů, tak mu to jde velice dobře. Dělali jsme testy a v podstatě nikdo nedokáže rozeznat co napsal člověk a co jé-em.”

“A v čem spočívá tedy vaše nabídka? Nejsem ve stavu vám zaplatit ani korunu, to víte, očekávám ještě nějaké výdaje”

“Dáte nám přístup ke svému účtu - dokud ho, ehm, budete obsluhovat sám, tak se ho samozřejmě nedotkneme. A pak, až se … ehm … situace změní, tak ho necháme obsluhovat jé-emkem. Kdyby byl hodně úspěšný, může se stát, že nabere ještě víc sledujících, tak ho můžeme nějak monetizovat. Jak, to ještě nevíme. Ale v budoucnu to pravděpodobně nějak půjde”.

“Hmmm … podívejte, pro případ, že ten můj účet někdy bude vydělávat - jsem pro, pokud polovina všech výnosů půjde mé neteři Karle.”

Winter se začal ošívat. “Pane Mlázinovský, naše výdaje s tím vším jsou nemalé. Pronajímáme si serverové farmy, platíme personál a tak, určitě to chápete”.

“Všechno chápu, ale tohle je má jediná a poslední nabídka”.

Když přišla domů z pohřbu, cítila v sobě nekonečnou prázdnotu. O jednoho člověka co mě měl rád méně. Na druhé straně ale taky ubyla pořádná starost. V poslední době už o něj pečovat nebylo úplně snadné. Jak to můžeš porovnávat, pomyslela si. Tady neúčtuješ DPH jako v práci. Rozplakala se.

Když si otevřela Facebook, jako první uviděla post Viktora Mlázinovského:

Dnes významná životní událost. Lol.

Ke třicátým narozeninám jí přišla první drobná částka. Odesílatalel, Deadbook a.s.

Třicáté páté slavila na své jachtě v Egejském moři. Skleničku Dom Pérignon pozvedla k jedinému bílému mráčku na modré obloze: "díky strejdo a nepřestávej prosím".

Bezmyšlenkovitě si hrála s telefonem. Signál mizel a zase se objevoval - pobřeží sice bylo na dohled ale vypadalo dost pustě, pokrytí signálem tu asi není moc dobré, pomyslela si. Na Messengeru se najednou objevilo jedenáct nových zpráv, dnes chodí samé gratulace. Bylo to deset gratulací a jedenáctá zpráva od Viktora Mlázovského. "Neboj Karličko, baví mě to čím dál víc".

obrázek vytvořen umělou inteligencí na wombo.art