Teorie všeho

Objev

„Tak co tomu říkáte, pane profesore?“

V hlase mladého vědce bylo znát určité napětí. Poprvé od publikace své poslední teorie se setkal se svým mentorem a rádcem, starým vědcem, jehož široce citované práce v oboru teoretické fyziky byly považovány za základy moderního pohledu na fungování vesmíru. Jedna z nich dokonce před několika roky vysloužila starému vědci Nobelovu cenu.

Atmosféra tohoto setkání byla ovšem předurčena k určitému napětí. Práce mladého vědce, pokud odolá náporu skeptických kolegů z oboru, pořádně zatřese stavebními kameny fyziky a kosmologie. A s nimi možná i reputací starého vědce. Vždyť některé z těch kamenů sám pokládal a některé ze zákonitostí a jevů dokonce nesou jeho jméno. To všechno bude možná brzo zbořeno jako domeček z karet.

Starý vědec ale dostál své pověsti poctivého hledače pravdy a člověka s velkou noblesou.

„Velice vám gratuluji, mladý příteli“, potřásl s entuziasmem mladému vědci rukou. „Ještě jsem nestačil úplně promyslet všechny důsledky vaší teorie, ale přistupujete k tomu opravdu z nečekaného úhlu. Zatím jsem ve vaší práci neobjevil žádnou chybu.“

Mladému vědci se viditelně ulevilo.

„Moc vám děkuji, pane profesore. Nemyslíte si tedy, že ty myšlenky jsou úplně šílené?“

„Ale kdepak, mít nějaké předsudky by bylo největší chybou. Jen mi prosím řekněte, jaká byla vaše motivace, ten první nápad?“

„Na začátku mi bylo jasné, že ty současné teorie vlastně dobře fungují, ale pořád tam chybí odpověď na dvě věci: proč je vůbec něco, místo toho aby nebylo vůbec nic, a proč matematika tak perfektně funguje při popisu reality. A tak…“

„Ano, všiml jsem si“, skočil mu do řeči starý vědec. „Jestli tomu dobře rozumím, na začátku podle vás nemusí být nic, ani žádná pravidla…“

„Přesně, na začátku nejsou žádná pravidla. Ale absence pravidel, to je náhodnost. Proto náhodnost prosakuje celou fyzikou, ve formě kvantové neurčitosti a v dalších věcech.“

„Ale jak jste se od náhodnosti dostal dál? To je takový technicky složitější úsek, abych se přiznal, tak jsem ho jen tak rychle přelétl. Asi se k tomu budu muset vrátit.“

„Vycházel jsem z toho, že matematika existuje nezávisle na nás, že my jí jenom objevujeme, tak jako jí možná ve stejné podobě objevují nějaké mimozemské civilizace na opačném konci vesmíru. No, a když si představíte náhodné množství vektorových objektů v obecném n-rozměrném prostoru, s náhodnou hodnotou, a necháte je náhodně mezi sebou reagovat, za použití elementárních matematických operátorů, tak po dostatečně dlouhé době vlastně získáte objekty, které jsou náhodné o něco méně a nakonec ty objekty zkondenzují do jedenácti prostorových rozměrů. Všechny až na tři jsou malé a stočené. Výřezy toho prostoru jsou nám všem známé superstruny. To je další významný rys té práce, potvrzuje nebo lépe není v rozporu s teorií superstrun.“

„Proč právě jedenáct rozměrů?“ zeptal se starý vědec.

„Při každé jiné hodnotě to skončí jednou velkou singularitou, což ukazuji na straně 17. Dalo by se říci, že to příroda zkouší tak dlouho, dokud se netrefí do těch jedenácti rozměrů. Z jiného úhlu pohledu to souvisí s tím, že součet nekonečné řady všech přirozených čísel je – 1/(1 + 11). V mé práci je to strana 22.“

„S tím součtem přirozených čísel jsem měl vždycky problém“, přiznal zamyšleně starý vědec. Vždycky mi to přišlo jako matematický hokus pokus. Ale zdá se, že na tom opravdu něco může být. A teď mi řekněte, jak se dostanete z jedenácti stočených rozměrů do našeho stavu, kde tři rozměry jsou velké?“

„Velký třesk, samozřejmě. Ten tři z těch stočených rozměrů nafoukne“.

„Jasně, velký třesk. Jakou pro něj máte motivaci?“

„Dělení nulou“, řekl mladý vědec. V jeho pohledu se mísila dychtivost a tréma.

„Dělení nulou?“

„Ano, uvědomte si, že v mém modelu příroda na pozadí neustále provádí náhodné matematické operace mezi elementárními objekty, já jim říkám pravektory. Je jen otázka času, než se pokusí o dělení nulou. A jak dopadá dělení nulou, to všichni víme.“

„Pravektory.“ Starý vědec si zamyšleně promnul krátkou šedivou bradku. „Jestli vám to nevadí, představím vám svého doktoranda, on už na základě vašeho modelu provedl některé zajímavé simulace.“

„Velmi rád ho poznám, pane profesore.“

Starý vědec zvedl sluchátko stolního telefonu a na jeho klávesnici zadal třímístné číslo. Po krátkém hovoru telefon položil. Netrvalo ani dvacet sekund a do místnosti vešel mladý muž s otevřeným notebookem, silnými brýlemi a začínající pleší.

„To je Zygmund“, představil jej starý vědec. „A naše zázračné dítě vám Zygmunde asi představovat nemusím“. Tón jeho hlasu nenaznačoval ani stopu ironie. Přesto se mladý vědec trochu začervenal.

Oba mladí muži si podali ruce a pronesli pár krátkých společenských frází. Vzápětí už ale se zájmem hleděli na obrazovku Zygmundova přenosného počítače.

„Já jsem si dovolil vytvořit jednoduchou simulaci na základě vašeho modelu“, začal Zygmund uctivě. „Pro zajímavost, neběží na tomto počítači, tohle funguje jen jako terminál. Simulace běží na našem univerzitním superpočítači. Průměrná doba výpočtu je šest a půl hodiny, pracuji s jednou miliardou náhodných vektorů. Asi za dvě hodiny se obvykle začínají vynořovat obrysy jedenácti rozměrů, zajímavé ale je, že ne vždy. Někdy program běží a běží a žádnou konvergenci nevykazuje, stále jen chaos, uniformní chaos.“

„Ale to je parádní kousek software!“ nedokázal mladý vědec krotit nadšení. „Je fantastické, že jste to zvládl naprogramovat tak rychle!“

„Vybírám si ke spolupráci jen samé zázračné děti“, usmál se šibalsky starý vědec. „To bude jistě tím.“

„Ale vůbec ne“, řekl skromně Zygmund. Teď byl na řadě on, aby se začervenal – a nezklamal. „V poslední době jsem se dostal i k zajímavým předběžným výsledkům – když program běží a konverguje k jedenácti rozměrům, také většinou správně předpoví hmotnost elektronu.“

Mladý vědec se ani nesnažil skrýt svou euforii. „Ale to je famózní! Škoda že jsme nespolupracovali už dávno. Bylo by mi ctí mít vás jako spoluautora… máte ještě nějaké zajímavé poznatky o chování modelu?“

„Ano, mám jeden, který mi vážně vrtá hlavou.“ Zygmund se významně odmlčel.

„Ve dvou ze tří případů předpoví model hmotnost elektronu správně. Ale asi ve třetině případů ne.“

„A dává alespoň nějaký výsledek?“

„Ano, a vždy stejný.“

„A kolik to bývá?“ zeptal se se zájmem starý vědec.

„Mínus 3824 tun a nějaké drobné“, dostalo se mu odpovědi. Oba vědci na Zygmunda se zájmem pohlédli.

„Zdá se, že s pravděpodobností jedné třetiny jsme mohli mít vesmír s 3,8 kilotunovým elektronem. Ale ta hmotnost by byla záporná! Mám určité pochyby, zda by v takovém vesmíru mohl vzniknout život, mírně řečeno. Takže už by to asi nebyl náš vesmír. A vůbec jsem nepřemýšlel ještě nad tím, co to znamená záporná hmotnost.“

„To já také ne. Ale řekněte, nemůžete mít v tom programu nějakou chybu?“ zeptal se starý vědec.

„Mohu, samozřejmě“, řekl skromně Zygmund. „Proto dám zdrojový kód k dispozici všem, kdo by chtěli moje výpočty zopakovat, případně zkusit najít nějakou chybu. Jen se budou muset smířit s tím, že na obyčejném osobním počítači jedna simulace poběží asi, já nevím, přibližně tři a půl roku. Tak doufám, že budou mít i dost trpělivosti nebo přístup k nějakému silnějšímu hardware.“

Ohlas

Od zveřejnění teorie mladého vědce uplynulo několik měsíců. Komunita teoretických fyziků se na ní hned po publikaci snesla jako lesní včely na mlsného jezevce a rychle se rozdělila na tři skupiny: ta první tvrdila, že je to celé pitomost od samého začátku a že se tímhle způsobem nedá ničeho dosáhnout. Že se snaží řešit filozofické otázky pomocí rovnic, což je z principu špatný přístup. Že se opírá o nějaký na koleně ušitý počítačový program, který pravděpodobně ani dobře nefunguje. Že mladý vědec nikdy nic převratného nepublikoval, takže je potřeba k jeho práci přistupovat maximálně skepticky.

Druhá skupina si vyhrnula rukávy a pustila se do práce, s cílem teorii vyvrátit neboli falsifikovat. Zatím se to ale nikomu přesvědčivě a průkazně nepodařilo.

Třetí skupina teorii mladého vědce nadšeně přijala za svou a začala se jí snažit pochopit a rozvíjet. Zygmundův program byl kompilován do různých programovacích jazyků a pro několik operačních systémů a žádná chyba v něm zatím objevena nebyla. Facebooková stránka teorie s názvem MathIsFuckingGod.com získala v krátké době přes milion příznivců. Dobrovolníci připojení k Internetu dali své počítače k dispozici a tak vznikla síť několika desítek tisíc osobních počítačů, na kterých Zygmundův program v distribuované podobě dokázal provést jednu simulaci za pouhých pět minut. Postupně byl zvýšen počet pravektorů až na dvacet miliard a pořád to vychází, tedy vlastně občas nevychází, stejně.

Hypotéza

Zygmund, mladý vědec a starý vědec po delší době opět sedí v kanceláři starého vědce. Z šálků kávy mladého vědce a Zygmunda se kouří, bylinný čaj starého vědce už je poněkud vychladlý. Vysoké stojací hodiny tiše cvakají s periodou 4 sekundy. Za oknem je hvězdnatá noc nad univerzitním kampusem.

„Ty nekonzistentní výsledky jsou skutečně pozoruhodné“, načal debatu starý vědec. „Máte k tomu nějaké vysvětlení?“

„Jedno mě napadá“, říká mladý vědec. „Je to do jisté míry chaotický systém, a proto tam snad funguje efekt motýlích křídel. Nepatrná změna parametru, třeba nějaká kombinace těch náhodných hodnot, má ohromný vliv na konečný výsledek. Ale stejně nechápu, jak se můžeme dostat k záporné hmotnosti elektronu, navíc v řádu tisíců tun“.

Zygmund si zamyšleně mne bradu. „Já s vámi musím nesouhlasit, je mi líto“. Oba vědci zpozorní. Zygmund pokračuje:

„Ten systém právě není vůbec chaotický, je v něm velké množství náhodných parametrů, ale vždy by měl konvergovat k jedinému řešení. Ten exotický výsledek by neměl nikdy nastat.“

„Jenže nastává, to nemůžete popřít“ říká mladý vědec se špatně utajovanou netrpělivostí. Takže co s tím?“

V nastalém tichu je slyšet jen klapání stojacích hodin. Zygmund je zjevně nervózní a sbírá odvahu něco říci. Oba vědci na něj se zájmem hledí.

„Víte, tohle je asi to nejbláznivější, co kdy někdo pronesl. Ale všechny ostatní možnosti už jsem vyloučil“.

Mladý vědec povytáhne obočí. Starý vědec usrkne svůj vychladlý bylinný čaj.

„Matematika není konzistentní“.

„Prosím?“ ptá se starý vědec.

„Stručně řečeno, jedna a jedna nejsou vždycky dvě. Když to počítáte hodněkrát, a to hodně znamená číslo blížící se nekonečnu, nakonec vám vyjde nějaký jiný výsledek“.

„Jako třeba?“ ptá se mladý vědec.

„Já nevím, třeba mínus sedm“ odpověděl Zygmund.

Mladý vědec se zvedne a míří ke dveřím.

„Nezlobte se, ale tohle je ztráta času. Dost na tom, že se musíme občas potýkat s lidmi, kteří zpochybňují kvantovou mechaniku. Zpochybňování matematiky jako takové by znamenalo, že to můžeme všechno zabalit a dát se k jehovistům. Jejich i naše kosmologie by měla v tu chvíli úplně stejnou platnost“.

„Přesně tak“, říká Zygmund. Mladý vědec vrtí hlavou a dál míří ke dveřím.

„Počkejte ještě chvilku“, ozve se starý vědec. „Kolega Zygmund už měl několik pronikavých a revolučních myšlenek, které se nakonec potvrdily. Ani moje Nobelova cena by bez spolupráce s ním asi vůbec nebyla. Sice mě naprosto šokovalo, co jsem právě slyšel, ale pojďme si jej vyslechnout. Jestli si z nás milý Zygmunde ale tropíte žerty …“

„Vůbec ne. Matematická nekonzistence je asi realita. Udělal jsem pár dalších simulací a je to zřejmě tak“.

„To je čisté šílenství“, říká mladý vědec. Starý vědec se na Zygmunda tázavě podíval. Nakonec se zeptal: „Máte pro to nějaké vysvětlení?“

„Ano, mám“ říká Zygmund a pak se odmlčí.

„Tak nám ho řekněte“, říká mladý vědec. „Ať můžu jít zase pracovat“.

„Žijeme v simulaci a ta nekonzistence matematiky je softwarová chyba“.

„A to jsem si myslel, že mám poměrně revoluční teorii vzniku a podstaty vesmíru! Trošičku jste mě ale trumfnul, kolego. Myslíte, že jsme takoví, něco jako Simsové co žijí v počítači mé dcery?“ ptá se mladý vědec s ironickým úšklebkem. „Teď už má verzi 4. Jsme my tedy Sims verze 42?“.

„V podstatě ano, až na to, že náš vesmír je simulován celý, do posledního atomu a elektronu. Vlastně je možné, že vzdálené předměty, třeba hvězdy a galaxie, jsou simulovány zjednodušeně, aby se šetřil výpočetní výkon. Ale kdo ví, jaký hardware mají k dispozici“.

„Hm, tak já už asi opravdu půjdu“, říká mladý vědec. „Máte teorii, která se nedá vyvrátit – takže to vlastně není vědecká teorie. Příjemnou zábavu.“

„Počkejte ještě chviličku, prosím“ ozve se starý vědec. „Zygmunde, pokračujte prosím a vysvětlete, jak by se vaše teorie dala podle vás vyvrátit“.

„Vyvrátit se asi opravdu nedá“, říká Zygmund. „Jestli v simulaci žijeme, dá se na to přijít právě jen hledáním nekonzistencí, zdánlivě nevysvětlitelného porušování přírodních zákonů. Třeba kdyby dva elektrony najednou mohly být na stejném místě a ve stejném kvantovém stavu. Nebo kdyby občas 1 a 1 nebylo 2 a tak podobně“.

Mladý vědec vrtí hlavou. Pak se na Zygmunda dlouze dívá a v jeho očích je možná opovržení, možná soucit.

„Ještě jeden způsob mě napadá“, říká mladý vědec. A ze všech sil zakřičí: „Ukažte se srabi! Kosmický ajťáci! Přestaňte se schovávat!“.

Pak se otočí na Zygmunda s ironickým úsměvem.

„Jestli to je jak říkáte, za chvilku je tady máme“.

Návštěva

Asi půl minuty na sebe všichni tři vědci mlčky hleděli, každý zřejmě zahloubán do vlastních myšlenek.

Pak se to stalo.

Prostorem pracovny proběhla jakási vlna – jako by se všechno trošičku zdeformovalo a pak zase vrátilo do původního stavu. Starý vědec se zimomřivě otřásl a polekaně se rozhlédl. Za oknem zhasly hvězdy a černá obloha byla najednou ještě o dost černější - tak černá, že pro to neexistuje dostatečně výstižné slovo. Stojací hodiny naposledy cvakly a zastavily se. Stěny místnosti i strop odletěly každá svým směrem a najednou tu byli jen naši tři vědci na židlích a ony stojící stojací hodiny. Pod nohama měli bílou podlahu, která se táhla na všechny strany zdánlivě až do nekonečna. Zmizel i strop a nad hlavou měli absolutní černo. Bílá zem a černé nebe zdánlivě dělily svět na dvě přesně stejné poloviny. Je to jak virtuální realita, pomyslel si mladý vědec. Je to virtuální realita, opravil se v duchu.

Pak se ozval hluboký, sametově znějící hlas.

„Trvalo vám to, včetně evoluce od první replikující se molekuly, o sto dvacet milionů let kratší dobu, než byl můj dosavadní rekord. Gratuluji! Tušil jsem, že to ty dopady asteroidů urychlí. Nic tak nepomůže evolučnímu pokroku jako pořádné velké vymírání.“

„Žijeme tedy v simulaci, viďte?“ zeptal se Zygmund. Mladý vědec na něj hleděl s otevřenými ústy.

„Ano, samozřejmě. Nejste první z vašich, tedy lidí, koho to napadlo. Ale vy jste to dokázal teoreticky i experimentálně. Teď už by bylo jen otázkou času, než by to vědecká komunita přijala za své. A to by byl konec vaší vědy i pokroku. Tady pro mě ztrácí tahle simulace jakýkoliv vědecký význam – jsem si jist, že to pochopíte, koneckonců jste také vědci. Budu muset tuhle simulaci ukončit“.

„Počkejte“, řekl mladý vědec. Měl sucho v ústech a podivně vysoký a přiškrcený hlas. „To chcete říct, že nás všechny jen tak… miliardy lidí … a zvířat a rostlin, zabijete?“

„Nemám na vybranou“ odpověděl hluboký hlas. „Můj čas na Velkém simulátoru je omezený – v podstatě vždycky jen přes pauzu na oběd si mohu na něm sjíždět svoje projekty – pak přijde z oběda táta a sebere mi ho“.

„Děláte si legraci?“, zeptal se Zygmund.

„Nedělám“, odpověděl hlas. „Není to sice úplně přesně oběd a není to úplně přesně můj otec, ale nemám čas popisovat všechny podrobnosti a v podstatě je to tak.“

„A vám to není líto, všechno to tak klidně… zabít?“ promluvil po delší době starý vědec. „Nemůžete třeba tu simulaci uložit a při příští přestávce na oběd jí zase spustit?“

„Je mi líto, ale to nejde. Velký simulátor pracuje s takovým objemem dat, že to je vlastně takový téměř samostatný vesmír. Děláme si samozřejmě různé zápisy, historické záznamy a analýzy a tak, ale všechna data samotné simulace není kam uložit. Jakmile se má spustit nová simulace, musí se Velký simulátor resetovat. A tím všechna data nenávratně zmizí.“

„Kolik se toho tedy odsimuluje, během vašeho … oběda?“ zeptal se starý vědec. Oči mu svítily nefalšovaným zájmem. Myšlenka nevyhnutelné brzké smrti zřejmě nijak nezmenšovala jeho vědecký zápal.

„Náš oběd trvá, nebo lépe řečeno my to tak vnímáme, asi jako vy vnímáte subjektivně jednu hodinu. Přestávky na oběd jsou asi v celém multiversmíru jednotné“, řekl hluboký hlas. „To byl samozřejmě vtip“, dodal zbytečně. „Tedy simulujeme asi tak rychlostí čtrnáct miliard vašich let za vaší subjektivní hodinu“.

„Jak je tedy možné, že spolu mluvíme?“ zeptal se mladý vědec. „Když náš čas běží radikálně jinou rychlostí, lišící se řekněme o čtrnáct řádů, tedy stobiliónkrát rychleji?“

„Výborná otázka“, pochválil ho hlas. „Musel jsem kvůli naší interakci dočasně vaší simulaci zpomalit. Můžete to brát tak, že se spolu tady bavíme už sto milionů let.“

„Takže když se teď rozloučíme a dáte nám dalších vašich pět minut, případně poprosíte vašeho otce, můžeme získat pro Zemi a celý náš vesmír ještě miliardu let?“ zeptal se Zygmund. Naděje v jeho hlase byla přímo hmatatelná.

„Podívejte, je mi líto, ale tohle už není možné. Jakmile jsem se vám jednou odhalil, další simulace už trochu ztrácí na smyslu, nemyslíte? I když to co tu dělám je jen zájmová činnost, žádná skutečná věda, přesto mám určitá vodítka a omezení, kterými se musím řídit. Je mi líto, pánové, ale máme posledních asi sedm minut. V tomto případě vašich i mých, stejných sedm minut.“

„Jste náš stvořitel i vrah“, řekl mladý vědec. „Nevím, zda vám být vděčný, nebo vás nenávidět.“

„To je na vás“, řekl hlas. „Myslím, že nenávist asi není moc příjemná, viďte – my takový pocit neznáme, tak si nejsem jistý – ale raději mi zkuste být vděčný, nebo alespoň neutrální. Nakonec vás snad uklidní, že vaše pocity jsou jen iluze, jako celá vaše existence. Jste jen simulace a žijete v simulaci. Takže ani vaší smrtí se vůbec nic nezmění“.

„Vám se to řekne, simulace, iluze – ale strašně, neskutečně, dokonale živá! Stejně jako my! Jako naše rodiny! Víte vůbec co to je? Vy to klidně necháte všechno zničit. Jsme živí, dýcháme, milujeme, a vy nás chcete zabít. Já tomu nerozumím, jak můžete být tak bezcitní. Copak váš druh nemá žádnou empatii?“ zeptal se rozrušeným hlasem Zygmund. Na rozdíl od starého vědce v něm vědecký zápal poněkud ustoupil panice z blízkého konce.

„Zajímavý úhel pohledu“, řekl hlas. „Trochu mne překvapuje, že ač vědci, nejste schopni vidět vaší situaci racionálněji. Doufal jsem, že naše debata bude plná porozumění. Inu, co se dá dělat“ pokračoval. „K vaší otázce: máme jistý typ empatie, ale k simulovanému světu jsem se ho naučil nepoužívat. Je to nelogické a také by to bylo nepříjemné: skoro každý den pracuji s Velkým simulátorem, a kdybych měl pokaždé empaticky prožívat konec každého simulovaného světa, vystavoval bych se zbytečnému stresu.“

„Za chvilku náš miliardy let starý, nádherný a jedinečný svět skončí a vám je to úplně jedno“, řekl mladý vědec.

„Každý svět je jedinečný“ řekl hlas. „Jestli je nádherný, to já nedokážu posoudit. V určitých směrech jsou si všechny podobné“.

„Můžete číst naše myšlenky?“ zeptal se starý vědec.

„Nemohu. Velký simulátor má určité kanály, kterými můžeme simulovaný svět sledovat, nejspíš by se to asi dalo přirovnat ke kameře, pro vás neviditelné, kterou můžeme umístit na libovolné místo ve vašem vesmíru. Těch kamer mohou být miliony a všechny mohou nahrávat zvuk i obraz i další vjemy. Ale do hlavy vám nevidím. Neuronové sítě jsou příliš složité, i když jsou simulované“.

Následovalo rozpačité ticho. Zygmundovi se viditelně třásly ruce, starý vědec zamyšleně těkal očima po obzoru, na kterém se stýkala dokonale bílá zem s dokonale černou oblohou. První se ozval mladý vědec:

„Zřejmě ještě máme pár minut. Řekněte mi, víte něco o fyzice?“

„Ano, něco málo. Můj otec je ale opravdový fyzik. Co vás zajímá?“ řekl hlas.

„Při té simulaci, je fyzika našeho světa přesnou simulací fyziky toho vašeho? Je ten váš svět reálný, nebo žijete v simulaci i vy?“

„Pokud vím, žijeme v reálném světě. A váš svět je simulovaný věrně podle našeho, alespoň co se fyziky týče. Máme v poslední době nepatrný problém s velmi vzácnými, přesto však nepříjemnými když nastanou, numerickými chybami. Bohužel při složitosti Velkého simulátoru je prakticky nemožné zdroj těch chyb najít a stroj opravit. Na průběh simulace ovšem, jak věříme, mají tyto chyby zanedbatelný vliv.“

Zygmund téměř nadskočil na židli. „To jste na velikém omylu! Právě tyhle chyby jsme tu objevili a díky nim správně usoudili, že žijeme v simulaci. Díky nim a ničemu jinému.“

„Nebuďte tak skromný, milý Zygmunde“, řekl starý vědec. „Vy jste je objevil, vy jste usoudil. Musím před vámi smeknout klobouk.“

„Přesto jak se zdá je Zygmundova vědecká kariéra u konce“ ozval se mladý vědec. „I já před vámi Zygmunde smekám a omlouvám se za počáteční nedůvěru a možná i nějakou tu nevhodnou poznámku. Výborná práce. Měl jste pravdu a já ne.“

„Počkejte, vaše a moje teorie se nevylučuje!“ řekl Zygmund vzrušeně. „Bez těch občasných numerických chyb, které se vyskytují v našem vesmíru chybou toho jejich Velkého simulátoru, by ty naše simulace vaší teorie pravděpodobně dávaly konzistentní výsledek a záporná hmotnost elektronu by se neobjevovala! A pak ten výsledek je perfektně v souladu s realitou.“

„Tak jak to je s mou teorií? Dozvím se to, než zemřu?“ zeptal se mladý vědec černého nebe nad svou hlavou.

„Jak jsem řekl, fyzika není úplně můj obor. Teprve se učím a ve volných chvílích jsem získal určitý cvik v práci s Velkým simulátorem – on tu fyziku řeší automaticky, pro jeho obsluhu nepotřebuji být špičkovým fyzikem. Vaší teorii posoudit nedokážu, i když je mi něčím povědomá. Nejlépe by bylo zeptat se otce – on by věděl hned – ale to nepůjde, protože v okamžiku jeho příchodu už musí být Velký simulátor vyčištěný a resetovaný. Takže se bohužel nemůžete potkat,“ řekl sametový hlas.

„Podívejte, já myslím, že s vaším otcem potřebujeme mluvit tak jako tak“, reagoval mladý vědec. „Jednak máme k dispozici data, ohromné objemy dat, všechny ty naše simulace se dvěma různými výsledky, ze kterých se dá pravděpodobně určit zdroj těch numerických chyb. Jistě chcete Velký simulátor opravit. Za druhé, zřejmě jsme přišli na konečnou fyzikální teorii všeho. Pokud je váš vesmír stejný jako náš, zřejmě ho dokážeme bezezbytku popsat a vysvětlit. Možná by vašeho otce zajímalo, jak jsme na to přišli a jak ta teorie vypadá.“

„Je mi líto, už je pozdě. Otec už přichází. Nashledanou, tedy spíš sbohem“. V sametovém hlasu byla znát stopa nervozity.

„Počkejte!“ zavolal mladý vědec rozčileně.

Žádná odezva.

Starý vědec se napřímil. „Já už jsem dost starý, už se nějakou dobu smiřuji s tím, že vesmíru brzo vrátím všechen ten vypůjčený materiál,“ podíval se na svoje svraštělé ruce. „Je mi to ale líto kvůli vám, jste oba mladí a přitom tak brilantní myslitelé. Vězte, že pro mne bylo velkou ctí s vámi spolupracovat“.

Oba jeho mladší kolegové se ve stejnou chvíli nadechli k nějakému proslovu. Zygmund posunkem dal mladému vědci přednost. „Já… my….“, začal mladý vědec.

V tu chvíli bílá podlaha zčernala a na černém nebi se rozsvítila neznámá souhvězdí. Světlo hvězd bylo ale velmi slabé a vědci viděli jen obrysy kolegů proti hvězdám těsně nad horizontem. A také obrys stojacích hodin.

Stojací hodiny se rozběhly. Klapaly chvíli s periodou 4 sekundy.

Pak se zase zastavily.

„Neruším?“ ozvalo se velmi, ale velmi hlubokým hlasem.

„Zrovna máme důležitou poradu“, řekl starý vědec. „Brzo zemřeme, víte. Ale jestli máte něco opravdu důležitého na srdci, tak samozřejmě mluvte..“

„Ještě jednou se omlouvám – i za svého syna. Tedy je to něco jako syn, ale ne úplně – ale nechci vás zdržovat podrobnostmi, ani na ně nemáme čas. Mám takový pocit, že vás asi v poslední chvíli můj syn trochu vystresoval. Vůbec bych se nedivil. Dovolte, abych se představil – jsem otec.“

V tu chvíli se nad horizontem, ale nad celým horizontem kolem dokola, objevila slabá záře. Jako kdyby vycházelo slunce, ale úplně všude. Záře pomalu sílila a šplhala nahoru, spořádaně obkličovala a požírala temnotu nebeské kupole. Temná část se zmenšovala a mizela, až bylo celé nebe svítivě bílé. Bílé nebe nad černou zemí – přesný opak situace, která byla ještě před chvílí. Jako negativ.

„Jestli jste nám přišel říct, že bude konec světa, tedy toho našeho, tak to už víme“ řekl mladý vědec.

„Pojďme tuhle otázku na chvilku odložit stranou“, řekl velmi, ale velmi hluboký hlas. „Rád bych si s vámi promluvil, jestli dovolíte“.

„Máme na výběr?“ zeptal se rezignovaně mladý vědec.

„Myslím, že ano. Ale jste vědci, tak věřím, že naše debata může být zajímavá i přínosná. I pro vás“.

„Tak pokračujte“, vyzval starý vědec otce. Nebo co to bylo.

V ten okamžik z ciferníku stojacích hodin s dvojitým cinknutím odpadly ručičky. Ciferník se změnil na veliké oko, podobné lidskému. Jen po okraji bělma byly stále mírně vidět vybledlé římské číslice. Zygmund sebou polekaně trhl. Oko si ho se zájmem prohlíželo.

„Myslím, že rádi při hovoru udržujete oční kontakt. Nebo se pletu?“ zeptal se velmi hluboký hlas, který teď zdánlivě vycházel ze stojacích hodin. „Vyhovuje vám to takto?“ Ohromné oko na místě ciferníku tázavě hledělo z jednoho vědce na druhého.

„To jste si nemusel dělat násilí“, řekl mladý vědec směrem k hodinám. Ironii v jeho hlasu asi rozeznali jen jeho lidští kolegové. „O čem se chcete bavit?“

„Byl bych moc rád, kdybyste mi něco řekli o té vaší fyzikální teorii všeho“, řekl velmi hluboký hlas.

„Dobrá. Docela mě zajímá, co si o tom myslíte,“ řekl mladý vědec. A začal vysvětlovat.

…

Vysvětlování trvalo asi hodinu. Otec občas přerušil mladého vědce s přesně mířeným dotazem. Ukázalo se, že je to asi opravdu zdatný fyzik.

„Předáte mi prosím všechny výpočty a vaše poznámky?“ zeptal se otcův hluboký hlas. „Asi bych si je mohl pomocí nějakého kanálu z Velkého simulátoru opatřit, ale usnadnilo by mi to práci a ušetřilo čas. Jistě rozumíte.“

„Ale jistě. Za chviličku nás zabijete, tak proč bych vám nedal svoje životní dílo, že jo. Mám to všechno tady v té USB klíčence, předpokládám, že si s formátem poradíte“ řekl mladý vědec a vytáhl z kapsy malý předmět.

„Děkuji, jste laskav. Já bych si to z Velkého simulátoru mohl samozřejmě vytáhnout, ale trvalo by mi to nějakou dobu, a jak určitě tušíte, čas na tomto simulátoru je velice drahý a vzácný“, řekl velmi hluboký hlas.

„Počkejte, kolego“, řekl starý vědec a posunkem ukázal mladému vědci, aby se s paměťovým médiem ještě neloučil. Pak se otočil směrem k hodinám.

„Dáme vám všechna naše data a vy nám dejte ještě váš ekvivalent našich pěti minut“, pokračoval. „To je pro nás a náš svět ještě miliarda let a za tu dobu se může stát ještě plno zajímavých věcí. A z našeho subjektivního pohledu se jeví jako velmi atraktivní možnost v příštích okamžicích nezemřít “.

„Mohu vám přidat maximálně minutu“ řekl velmi hluboký hlas, linoucí se ze stojacích hodin. To je vašich asi dvěstě milionů let.“

Oba mladší vědci si hlasitě vydechli.

„Dejte dvě a půl“, řekl starý vědec.

„Dám vám dvě“, řekly hodiny. Starý vědec pokývl hlavou a mladý vědec položil klíčenku na hodiny.

Oni

Dvě malé chobotničky leží těsně vedle sebe, přisáté na bok horkého kužele zhruba o velikosti japonské hory Fuji. Kužel má černou barvu a jeho vrchol mizí v růžových mracích. Oblačnost není souvislá a místy je vidět tmavě zelené nebe s bílými tečkami hvězd. Mezi chobotničkami probíhá nehlučná komunikace. Dotýkají se lehce chapadly, mezi kterými volně proudí nervové vzruchy sem a tam.

„Tak to vypneme?“ říká mladší z obou tvorů. Kdyby nebyly rozmnožovací zvyky ne této planetě tak nepochopitelně složité, dalo by se říci, že se teď ptá syn svého otce.

„Ne, dáme jim ještě chvilku“, odpovídá druhý tvor. Rozběhni to z posledního bodu obnovení.

„Jsi neracionálně sentimentální“, odpovídá mladší chobotnička. Jenže na téhle planetě smí mladší tvorové odporovat starším jen verbálně a jen malou chvilku.

Zasouvá chapadlo do nenápadného otvoru v plášti černého jehlanu a něco tam chvilku kutí. Celá struktura se neznatelně zachvěje a ještě o něco zvýší svoji teplotu.

„Tak řekni, až to budeš chtít vypnout“, posílá lehce otráveným tónem nervové impulsy do chapadla staršího tvora. Starší tvor se místo odpovědi svým jediným velkým okem mlčky a zamyšleně dívá na hvězdy.

Restart

„Tak ven s tou šíleností“, říká mladý vědec. „Ať můžu jít zase pracovat“.

„Žijeme v simulaci a ta nekonzistence matematiky je softwarová chyba“.

„A to jsem si myslel, že mám poměrně revoluční teorii vzniku a podstaty vesmíru. Trošičku jste mě ale trumfnul, pane kolego. Myslíte, že jsme takoví, něco jako Simsové co žijí v počítači mé dcery?“ ptá se mladý vědec s ironickým úšklebkem. „Teď už má verzi 4. Jsme my tedy Sims verze 42?“.

„V podstatě ano, až na to, že náš vesmír je simulován celý, do posledního atomu a elektronu. Vlastně je možné, že vzdálené předměty, třeba hvězdy a galaxie, jsou simulovány zjednodušeně, aby se šetřil výpočetní výkon. Ale kdo ví, jaký hardware mají k dispozici“.

„Hm, tak já už asi opravdu půjdu“, říká mladý vědec. „Máte teorii, která se nedá vyvrátit – takže to vlastně není vědecká teorie. Příjemnou zábavu.“

„Počkejte ještě chviličku, prosím“ ozve se starý vědec. „Zygmunde, pokračujte prosím a vysvětlete, jak by se vaše teorie dala podle vás vyvrátit“.

„Vyvrátit se asi opravdu nedá“, říká Zygmund. „Jestli v simulaci žijeme, dá se na to přijít právě jen hledáním nekonzistencí, zdánlivě nevysvětlitelného porušování přírodních zákonů. Třeba kdyby dva elektrony najednou mohly být na stejném místě a ve stejném kvantovém stavu. Nebo kdyby občas 1 a 1 nebylo 2 a tak podobně“.

Mladý vědec vrtí hlavou. Pak se na Zygmunda dlouze dívá a v jeho očích je možná opovržení, možná soucit.

„Ještě jeden způsob mě napadá“, říká mladý vědec. A ze všech sil zakřičí: „Ukažte se srabi! Kosmický ajťáci! Přestaňte se schovávat!“.

Pak se otočí na Zygmunda s ironickým úsměvem.

„Jestli to je jak říkáte, za chvilku je tady máme“.

Stojací hodiny klapou s periodou 4 sekundy. Starý vědec zamyšleně hladí svůj hrnek s vlažným čajem. Mladý vědec se loučí, se Zygmundem poněkud chladně, a odchází.

Starý vědec ještě chvilku se Zygmundem posedí a dopijí své nápoje. Pak se zvedá k odchodu i Zygmund.

„Stejně si myslím, že možná žijeme v simulaci. Dal bych za to všechno, dozvědět se, jak to doopravdy je“, říká ještě ve dveřích.

obrázek vytvořen na wombo.art