Tak jako skoro každý den

I.

Jako skoro každý den, tatínek přečetl své malé holčičce pohádku před spaním. Během čtení měla holčička opřenou hlavu o jeho rameno, v posteli napůl seděla a napůl ležela a k tatínkovi se mírně tiskla. To bylo tatínkovi velmi příjemné – věděl, že je dobrým tatínkem a byl z toho skoro dojatý. Přemýšlel také o pohádce, kterou právě dočetl. Byla hrozně smutná, malá mořská víla v ní dostala nohy, které jí řezaly při každém kroku, prožila nešťastnou lásku a proměnila se v mořskou pěnu. Holčičce se ale pohádka líbila a tatínek si vzpomněl, že on se také jako malý vždycky na Andersenovy pohádky těšil.

Když si dali pusu na dobrou noc, holčička ještě tatínkovi připomněla, aby nezhasínal v chodbě. Bála se úplné tmy a zvykla si usínat v tlumeném světle. A ještě…

„Tati, podívej se prosím tě taky do skříně, jestli tam nejsou mimozemšťani“ poprosila tatínka.

„Už jsem ti to tolikrát říkal, žádní mimozemšťani nejsou“ snažil se jí vymluvit tatínek. „To si jenom lidi vymysleli, aby měli o čem psát knížky a točit filmy. Ale nikdo ve skutečnosti nikdy žádného neviděl.“

„Víš, že všechny ostatní hvězdy s planetami, kde by mohli případně mimozemšťani žít, jsou tak strašně daleko, že by určitě museli umřít stářím, než by sem doletěli“ pokračoval v přesvědčování. Už jí to říkal nesčetněkrát, prakticky každý den, ale na ní to nemělo nejmenší vliv.

„Tak už se tam podívej, tati“. Jako tolikrát předtím, žádné vysvětlování nemělo takový uklidňující účinek jako tatínek, který se opravdu do skříně podíval. Holčička na tatínka upírala svoje velké tmavé oči a věděla, že ji tatínek nezklame. Fialové kočičky na jejím pyžamku vypadaly, jako když se na tatínka dívají se stejnou naléhavostí.

Jako stokrát předtím, tatínek za mírně pobaveného kroucení hlavou šel k velké skříni, zabudované do stěny ložnice. Jako už tolikrát předtím otevřel dveře a naprosto přesně věděl, že za nimi nic nebude.

II.

V domě žil také chlapec. Měl ve svém pokoji televizi a ta mu dokonale nahrazovala společnost rodičů. Chlapec byl v pubertě a v pokoji se zavíral, aby nemusel poslouchat trapné rozhovory matky a otce. Když nebyli zrovna trapní, tak po něm většinou něco chtěli nebo jej komandovali – aby se umyl, aby se učil, aby šel spát. Chlapec je sice měl celkem rád, odtažitým způsobem adolescentů, ale někdy si představoval, jak jede sám někam daleko od nich a může si dělat všechno, co jej napadne.

Naladil na televizi erotický kanál. Televize byla připojena ke kabelovému rozvodu a mezi desítkami kanálů byly i ty erotické. Ty opravdu zajímavé byly zakódované a chlapec nechápal, proč otec nechce platit za jejich odkódování. Peněz by na to měl dost. To ho to nezajímá? Asi už ne, asi je už vážně starý. Některé kanály zdarma ale byly mírně erotické – určitě dost na to, aby udržely pozornost chlapce v jeho věku. Přemýšlel, jestli se nemá v pokoji zamknout, ale věděl, že to matka nesnáší.

Na obrazovce se právě tři pohledné sestry asijského vzhledu, které byly zároveň duchy, rozhodly navštívit svět živých a zaplnit jej láskou. Chlapce zajímalo, jak to asi chtějí udělat.

III.

Tatínek otevřel dveře skříně a chvilku mu trvalo, než si jeho oči zvykly na šero. Za dveřmi stála asi metr vysoká postava šedozelené barvy, dívala se na tatínka černýma očima bez bělma a na čele se jí perlil světélkující pot. Stékal jí po zašpičatělé tváři a padal na zem k jediné svalnaté noze, kolem které vytvářel zajímavá souhvězdí svítících kapiček. Noha byla dole zakončená něčím, co by se dalo nejlépe popsat jako osmiprstá ruka. Některé z prstů neslyšně bubnovaly o podlahu, nebo se možná jen tak chvěly.

Když si bytost tatínka prohlédla, roztáhla ústa do zvláštní grimasy. Bylo těžké říci, jestli to byla přátelská grimasa, nebo dokonce úsměv. Jedno ale bylo jisté. Bezertá ústa odhalila několik řad trojúhelníkových zubů, které vůbec nevypadaly vegetariánsky. Nebo možná jen ve světě, kde se zelenina snaží utéci nebo se aktivně brání.

„Tak jsou tam, tati?“ zavolala na tatínka holčička.

Tatínek pomalu zavřel dveře skříně. „Kdepak zlatíčko, kde by se tam vzali. A teď hezky spinkej“.

„Nech mi ale rozsvíceno v chodbě“ připomněla mu holčička.

Tatínek vyšel se zamyšleným výrazem z pokoje.

IV.

V televizi se děj velice slibně rozvíjel a chlapec jej s napjatým výrazem sledoval. Pak ale nečekaně byl obraz nahrazen statickým šumem a několikrát se rozpadla a zase srovnala synchronizace. Chlapec vstal a šel se podívat k přístroji blíže - snad doufal, že zjistí příčinu poruchy.

V tom se na obrazovce objevil podivný symbol, podobný klubku spletenému z osmi hadů, a z reproduktoru se ozval monotónní, kovový hlas.

"Vyspělé bytosti, obyvatelé třetí planety hvězdy Gyulafh 1883, což ve vaší řeči znamená Slunce. Galaktický klub usoudil, že jste dosáhli úrovně dostatečné pro vstup do našeho bratrského společenství. Tento výjimečný svazek se skládá z dvaceti osmi civilizací na vysokém stupni technologického a etického vývoje. Dvacet pět inteligentních civilizací z našeho spolku vzniklo evolucí. Jedna civilizace podle svého přesvědčení je složená z potomků hermafrodita U-U, který sám se narodil z vejce posvátného podzemního démona Y-Y. Jedna civilizace podle na svého názoru byla stvořena i s celým světem za osm rotací své planety pramatkou U Pee, nejmladší dcerou Higgsova bosonu. Jedna civilizace si není jistá jak vznikla a myslí si, že to ani není důležité.

Ctění obyvatelé třetí planety, přicestovali jsme, abychom vám nabídli nezměrné technologické i kulturní bohatství našeho galaktického společenství. Cítíme jistotu, že vaše účast bude pro nás všechny velkým obohacením. My na oplátku vás chceme naučit cestovat rychlostí světla, komunikovat na obrovské vzdálenosti, můžeme vyléčit vaše choroby a stonásobně prodloužit váš život. Otevřeme vám zdroje nevyčerpatelné a čisté energie. Chceme za to od vás jen jediné ..."

Chlapci bylo líto, že původní, velice slibný program byl nahrazen nějakým přihlouplým a zjevně dost starým sci-fi filmem, navíc zcela bez zvláštních efektů.

V.

Tatínek si vzal z police elektrickou svítilnu, rozsvítil ji a zhasl v chodbě. Pak se protáhl pootevřenými dveřmi zpátky do pokoje holčičky. Ujistil se, že slyší její pravidelné oddychování a po špičkách došel ke skříni. Nataženou rukou jí pootevřel a posvítil si dovnitř. Uvnitř ale uviděl jen pravidelně vyrovnaná ramínka s košilemi, nic jiného než oblečení tam nebylo.

Zhasl svítilnu a když se ve tmě trochu rozkoukal, všiml si stopy z nepatrných světélkujících kapiček, která vedla od skříně k otevřenému oknu. Trochu mu připomínala Mléčnou dráhu. Vyklonil se z okna a viděl, že stopa pokračuje i na dlažbě před domem, zahýbá a mizí za rohem domu.

Tatínek vyšel z pokoje, pak vyšel z domu a vydal se po stopě ze zářících teček. Naprostá tma za domem mu to velice usnadnila. Cestička jakoby z tisíců malinkých světlušek se mírně vlnila přes zadní dvůr, kolem kůlny na zemědělské nářadí a dále do jabloňového sadu. Tatínek si v kůlně vzal nějaký předmět a pokračoval po třpytivé stopě. Nad hlavou mu svítily skutečné hvězdy, myriády se jich mihotaly v chladné, tmavé, bezměsíčné noci.

Na konci sadu cosi slabě zazářilo namodralým světlem. Tatínek se zastavil a se zatajeným dechem napínal zrak. Malá postava tam poskakovala na jedné noze, tak trochu klokaním pohybem, kolem stříbřitého disku. Při každém dopadu se z hlavy bytosti oddělil obláček zářících kapiček a snášel se k zemi.

Na horní straně stříbřitého disku byl les špičatých výstupků, mezi kterými se líným hadovitým pohybem vlnily namodralé výboje a osvětlovaly okolí slabým, přízračným světlem. Temná postavička cosi u disku kutila a zřejmě neměla ponětí o tatínkovi, který se k ní zezadu rychlými, tichými kroky blížil.

VII.

Chlapec se otráveně díval na statický obraz. Komentátor s kovovým hlasem dále deklamoval:

"Milí přátelé, chceme od vás jen jediné. Prosíme, vzdejte se veškerého násilí mezi sebou i násilí k ostatním živým tvorům. Naše galaktické společenství je mírumilovné a takoví musíte být i vy, abyste se k nám mohli přidat a sdílet všechny fantastické plody spojeného výzkumu a technologie našich dvaceti osmi vyspělých civilizací. Staňte se našimi bratry a pojďte s námi ruku v ruce dělat z Galaxie lepší místo k životu. Prosíme, prosíme vás z celých svých srdcí nebo, v případě životních forem které je nemají, analogických orgánů. Vzdejte se násilí a naše Galaxie se stane jednou velkou, šťastnou rodinou".

Chlapec teď už byl vážně znechucen.

VIII.

Ať už návštěvníka stvořila evoluce, posvátný démon nebo bohyně U Pee, nic z toho jej zjevně nevybavilo odolností proti energickému, shora vedenému úderu rýčem. Tatínek ucítil, jak se síla nárazu přenesla z násady rýče škubnutím zpět do jeho rukou. Jemu to ale nevadilo, protože byl na tvrdou práci zvyklý. Sevřel násadu pevněji a vytrvalými údery porcoval škubající se, světélkující hromádku želatinové hmoty na menší a menší kousky. Nakonec se hmota přestala pohybovat a pak i světélkovat. Ve stejný okamžik zhasla i celá zářící stopa, klikatící se mezi domem a jabloňovým sadem.

IX.

Traktor nastartoval až na třetí pokus. Když s ním tatínek nacouval na disk, stříbřitá hmota se tříštila s jemným zvoněním. Když přejížděl přes vypouklý střed disku, mezi úlomky zasršelo několik rojů červených jisker. Hmota disku se ale drobila na menší a menší kousky a nakonec to vypadalo, jen jako kdyby někdo na trávník rozsypal několik kbelíků vápna.

X.

V domě panuje klid. Tatínek s dojetím sleduje klidnou tvář své spící holčičky. Je dobrým tatínkem, ví to a je na to pyšný. Chlapec sleduje televizi a je rád, že už zase pohledné asijské sestry zaplavují Zemi láskou. Přemýšlí, jestli se nemá přeci jenom v pokoji zamknout, ale nakonec to neudělá - i když matka už asi spí.

Mamince se zdá ošklivý sen, ale až se zítra vzbudí, nebude si jej pamatovat.